Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 33/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Olgou Knoblochovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pod Křížem 188/4, proti žalované NAŽDIAR s.r.o.,IČ: 271 05 768, se sídlem v Praze, Dolní Počernice, Nad Rybníkem 828/3, zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 3, Křivá 1/2612, o odstranění stavby a zřízení věcného břemene k pozemkům,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. , 38/2010-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. června 2009, č.j. -157, jímž bylo žalované uloženo vyklidit pozemky parc. č. 1404 a 1405 v kat. území D. P. a odstranit z pozemků na své náklady stavbu zahrádkářské chaty (čp. 703) spolu s označenými vedlejšími stavbami (výrok I); současně jím byla zamítnuta vzájemná žaloba, kterou se žalovaná domáhala zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbám umístněným na označených pozemcích (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem označených pozemků, jež vznikly oddělením z pozemku parc. č. 91/1, jehož vlastníkem byl právní předchůdce žalobkyně F. K. Ten v roce 1959 předal pozemek do bezplatného užívání Státnímu plemenářskému statku Xaverov (podle vládního ), který jej posléze přenechal k užívání místní organizaci Československého svazu zahrádkářů. Tato organizace na pozemku parc. č. 1404 postavila zahrádkářskou chatku, disponujíc rozhodnutím stavebního úřadu o povolení výstavby dočasných zahrádkářských chatek, hromadně kolaudovaných (dle zápisu stavebního úřadu) dne 18. 9. 1965. Občanskoprávní titul ke zhotovení stavby však předchůdce žalované postrádal a jde proto – podle závěru odvolacího soudu – o stavbu neoprávněnou (ve smyslu občanskoprávním). Na rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby odvolací soud aplikoval ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále je „obč. zák.“), maje na zřeteli zejména dočasný charakter stavby a její využití a vědomost stavebníka o chybějícím občanskoprávním titulu ke zřízení stavby na pozemku předchůdce žalobkyně. Proto rozhodl o odstranění stavby a nevyhověl návrhu žalované na zřízení věcného břemene ( obč. zák.), po jehož zřízení by žalobkyni zůstalo toliko holé vlastnictví. Současně uzavřel, že pozemky žalovaná užívá bez právního důvodu, neboť nájem vzniklý mezi tehdejším uživatelem pozemku a jeho vlastníkem (podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) zanikl výpovědí pronajímatele k 24. 6. 2001. Maje na zřeteli všechny okolnosti projednávané věci neshledal postup žalobkyně – jež sleduje ochranu svého vlastnického práva, které ji bylo po desetiletí upíráno – v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Oproti závěrům odvolacího soudu dovozovala, že se jedná o stavbu oprávněnou, neboť byla povolena stavebním úřadem a následně i zkolaudována a žádná z těchto skutečností nebyla v řízení zpochybněna. Tvrdila, že stavební povolení bylo vydáno pro Československý svaz zahrádkářů, jenž byl socialistickou organizací a proto mu pro zřízení stavby na cizím pozemku nemuselo svědčit právo stavby. Namítala, že k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, které svědčí o oprávněnosti zřízené stavby, soud v řízení nepřihlédl. Odstranění stavby označila za neúčelné a postup žalobkyně za odporující dobrým mravům. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně v dané věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje ( ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Bezcenné jsou tudíž námitky dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl ke všem jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neboť jde o námitky podřaditelné toliko dovolacímu důvodu podle , který však v dané věci – v níž může být přípustnost dovolání zvažována toliko prostřednictvím ustanovení – dovolatelce k dispozici není.

K právní kvalifikaci stavby odvolacím soudem sluší se pak uvést, že o neoprávněnou stavbu jde tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž k tomu měl občanskoprávní titul (tj. zákonem vyžadované oprávnění, kterým je především právo vlastnické, právo odpovídající věcnému břemeni nebo obligační právo umožňující mu na cizím pozemku zřídit stavbu). Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2660; ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , odmítl). Mutatis mutandis je pro posouzení otázky neoprávněné stavby nutné stejně nahlížet na existující kolaudační rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. IV. 2752/2010).

Judikaturou dovolacího soudu byl též překonán původně zastávaný názor (jehož se dovolává žalovaná), že o neoprávněnou stavbu nemůže jít, byla-li zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 2006). Bylo-li zřízení stavby tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku po 1. 4. 1964 od počátku neoprávněné (jak tomu bylo i v nyní posuzované věci), je i v takovém případě třeba provést její vypořádání podle ustanovení § 135c obč. zák.

Ustálené judikatury se odvolací soud přidržel i při volbě způsobu vypořádání (§ 135c obč. zák.) a z okruhu účastníky tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností vybral ty, jež jsou pro vypořádání právně významné a přiléhavé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 2003). Měl tudíž na zřeteli, že neoprávněnou stavbou je v dané věci jednoduchý zahradní domek, zřizovaný jako dočasný, jehož odstraněním nebude způsobena nepřiměřená hospodářská ztráta a přihlédl též k vědomosti stavebníka (předchůdce žalované) o chybějícím občanskoprávním oprávnění. Současně shledal, že při jiném způsobu vypořádání – kupříkladu zřízením věcného břemene, jak navrhuje žalovaná – by došlo k nepřiměřenému omezení vlastníka pozemku, jehož vlastnické právo nebylo po celá desetiletí respektováno a neměl možnost proti zřízení stavby zakročit. Proto ani závěr odvolacího soudu, že ze strany žalobkyně nejde o uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jenž je v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované – není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, , a , podle nichž je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobkyně patří odměna advokáta v částce 4.500,- Kč ( , , a , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 2.250,- Kč ( téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 510,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 3.060,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 1. prosince 2011Mgr. Petr Krauspředseda senátu