Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5249/2009

U S N E S E N Í

PhDr. L. V.

1. Ing. V. K.

,

2. Ing. B. K.

, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. -72, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 12. 2008, č. j. -72, potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 6. 2. 2008, č. j. -55, kterým zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a předat vyklizené nebytové prostory o výměře 49,73 m2, původně byt 1+1 s příslušenstvím, v prvém suterénu domu č. p. 633 v ulici ve S., v P., katastrální území S. (dále též jen „předmětné prostory“), rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že předmětné prostory byly původně bytem o velikosti 1+1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), že byly přiděleny do užívání otci 1. žalovaného, že se jeho rodiče v roce 1985 z bytu odstěhovali, v bytě zůstal bydlet žalovaný, na něhož přešlo právo osobního užívání bytu, které se posléze změnilo na nájem (od roku 1990 společný nájem s 2. žalovanou - manželkou), že k žádosti žalobkyně (vlastnice domu) povolil stavební úřad rozhodnutím z 22. 4. 1997 změnu ve způsobu užívání předmětného bytu na dvě kanceláře, že žalovaní nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo o změně užívání rozhodnuto (o rozhodnutí se dozvěděli o několik let později). Uzavřel, že pouze tím, že prostor byl rekolaudován a ztratil z hlediska stavebně technických předpisů charakter bytu, nedošlo ke zničení předmětu nájmu, ale jen ke ztrátě jeho způsobilosti, nájem žalovaných tak nezanikl kvalifikovaným způsobem ( zákona , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. 12. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), řádně zastoupenou advokátem ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod podle (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

Dovolatelka výslovně uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle (námitkou, že odvolací soud neprovedl další dokazování – „nezabýval se výpovědí z nájmu nebytových prostor, kterou dala žalovaným“). K této vadě však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); přípustnost dovolání podle zásadně nezakládá (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že s ohledem na právní posouzení věci by toto dokazování bylo nadbytečné.

Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ) byla v dovolání zpochybněna především správnost právního názoru, že nájem předmětných prostor nebyl řádně ukončen.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že rozhodne-li stavební úřad o změně způsobu užívání bytu na kanceláře (nebytový prostor), nedochází k zániku předmětu nájmu a nájem (bytu) proto nekončí. Tento závěr není správný.

Ustálená judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěla k závěru, že při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav (daný stavebněprávními předpisy) a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. Jestliže by rozhodnutím stavebního úřadu byla povolena změna užívání původního bytu na kanceláře, pak by již nešlo o byt, tedy místnost či soubor místností určených podle rozhodnutí stavebního úřadu k bydlení, ale - naopak - o soubor místností určených podle rozhodnutí téhož úřadu k účelům jiným než k bydlení. Podle právního stavu založeného rozhodnutím stavebního úřadu o změně způsobu užívání stavby by tak předmět původního nájmu již nebylo možno užívat k původnímu účelu (účelu, k němuž původně mohl a měl sloužit). Soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. ) považuje tento stav za jeden z důvodů zániku nájemního vztahu. Rovněž starší judikatura kladla naroveň fyzickému zničení i tzv. právní zkázu (vyjmutí věci z právního obchodu, příp. vyvlastnění) najaté věci (srov. judikát k ustanovení § 1112 Československého obecného zákoníku občanského, uveřejněný v Komentáři F. Roučka a J. Sedláčka, díl V., na str. 96, pod poř. č. 12.693).

Přesto však rozsudek odvolacího soudu obstojí.

Uvedené závěry totiž platí jen za podmínky, že se jedná o pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu. Protože v daném případě nešlo o změnu v užívání stavby, která byla spojena se změnou stavby samotné ve smyslu ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném v roce 1997 (stavební zákon), nýbrž o změnu ve způsobu užívání stavby ( citovaného zákona), o jejímž povolení se nevydávalo kolaudační rozhodnutí podle téhož zákona, ale pouze správní rozhodnutí podle , o správním řízení, v platném znění ( ), neplatilo o okruhu účastníků řízení ustanovení stavebního zákona, nýbrž ustanovení . Účastníkem řízení byl tedy ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech mělo být v řízení jednáno, nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohly být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak.

V řízení bylo nesporné, že žalovaní, ač byli v té době nájemci předmětného bytu a byt užívali, nebyli účastníky řízení u stavebního úřadu o změně způsobu užívání stavby (bytu) a ani jim nebylo doručeno rozhodnutí. Rozhodnutí stavebního úřadu proto nemohlo nabýt právní moci a předmětné prostory jsou stále určeny k bydlení.

Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení , dovolání žalobkyně tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a o skutečnost, že žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu