Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2852/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Brněnská 4, proti žalované Centrum 3000 a. s., se sídlem v Praze 4, Sofijské náměstí 3400/6, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci II, U soudu 363/10, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. února 2011, č.j. -419, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 12. března 2009, č.j. -318 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitostí) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které není přípustné podle , a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebylo hledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042).

Žalobkyně ve svém dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro nyní napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a svou dovolací argumentací rozvádí pouze v těch souvislostech, že „celý (správně celá) podstata hodnocení naléhavosti právního zájmu totiž spočívá na zastaralé koncepci výkladů o aplikaci ust. “, dále, že „celá aplikační praxe soudů...slouží jen k tomu, že tímto »kouzelným« argumentem se soudy vyhýbají, a odvolávají se nepřetržitě na ustálenou soudní praxi apod., že nelze takto »zneužívat« určova(c)í žaloby, že má být žalováno jinak, zejména na plnění“, a konečně, že „jestliže stát (soud) není schopen de lege lata obnovit zápis společnosti v obchodním rejstříku, pak nezbývá jediné akcionářce (společníku), než aby se domáhala svých práv žalobou, jak činila.“ Na podkladě takové dovolací argumentace, obsahově tendující k dovolacímu důvodu podle (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), ovšem přípustnost dovolání v této věci nebylo možno dovodit. Pokud pak žalobkyně v dovolání vytkla oběma soudům procesní pochybení, nebylo možno k těmto okolnostem při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout, neboť takový postup výslovně zapovídá ustanovení

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace věty první, , a per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované, byť ta se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání písemně vyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náhrada nákladů řízení za provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) by totiž žalované příslušela jen za podmínky, že jí vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření žalované k dovolání se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení právně rozhodné. Této procesní situaci proto odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když – jak již bylo vyloženo – podmínky pro aplikaci ustanovení , podle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě splněny nebyly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. prosince 2011

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.

předseda senátu