Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 345/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupenému JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku, U Staré pošty č. 53, proti žalované Obci Pražmo, se sídlem v Pražmu č. 153, zastoupené Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Na Poříčí č. 1199, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2009, č.j. -180, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2008, č. j. -121, byla výrokem I. zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se povinnosti (správně tvrzení) o tom, že žalobce

- předal starostovi text článku do obecního zpravodaje, jímž se snaží ospravedlnit svůj postoj,

- se má veřejně omluvit p. J. a P.,

- přednesl neoprávněné názory, které by byly v rozporu s vykonávanou funkcí místostarosty obce a mohly by být příčinou pro odvolání z funkce místostarosty obce.

Výrokem II. odvolací soud zamítl žalobu, aby žalovaná zajistila na vlastní náklady písemnou omluvu v Pražmovských ozvěnách, Kronice obce Pražmo a v zápisu z nejbližšího zasedání zastupitelstva obce ve znění uvedeném ve výroku. Výrokem III. pak byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“).Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. září 2009, č.j. -180, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (ve správném znění) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z úvahy, že jádrem sporu mezi účastníky bylo, zda dotčené výroky, jak je žalobce zformuloval v žalobním petitu, byly v zápisu ze šestého zasedání Zastupitelstva obce Pražmo ze dne 27. března 2003 skutečně uvedeny, a pokud ano, zda jimi mohlo dojít, nebo došlo, k protiprávnímu zásahu do cti a důstojnosti žalobce chráněných ustanovením § 11 obč. zák. s tím, že k takovémuto zásahu nedošlo. V závěru pak připomněl dále skutečnost, že žalobce jako komunální politik musí snášet zvýšenou kritiku své osoby za jednání a chování při výkonu své funkce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 4. ledna 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení (dále jen „ “), přičemž výslovně uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za zásadní otázku právního významu má to, zda soudy obou stupňů správně interpretovaly ustanovení až 13 obč. zák. ve spojitosti s články 21 odst. 3 a 23 d. Z obsahu dovolání současně vyplývá ( ), že dovolatel fakticky ve výrazné míře vychází též z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování). Dovolatel obsáhleji nastiňuje svůj pohled na skutkový základ sporu se závěrem, že žalovaná strana předmětnými tvrzeními sledovala subjektivní nedemokratický cíl, t.j. zpochybnění teoretických i praktických předpokladů žalobce pro výkon funkce místostarosty a tímto způsobem zvýšit vlastní naději při dalších volbách. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Přípustnost dovolání ve smyslu je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu se však nepodává, že by byl užit nesprávný právní předpis nebo bylo toto rozhodnutí poznamenáno konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy. Je přitom třeba mít za to, že těžiště dovolání ve své podstatě spočívá na fakticky vyjádřeném dovolacím důvodu podle ustanovení , k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [ , ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a K dovolání sice žalovaná podala velmi stručné vyjádření, které však ve své podstatě neobsahuje právní rozbor věci, ale zaměřuje se na posouzení přístupu žalobce k řízení, takže tento úkon nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za potřebný k účelnému uplatňování, resp. bránění práva. Za tohoto stavu proto nebylo žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. listopadu 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu