Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2083/2011

U S N E S E N Í

A. L.

A. L.

, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října 2001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 110 00 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu ve výši 17.081.814,50 Kč), takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u Obvodní soud pro Prahu 1 pod sp. zn. , bylo rozhodnuto rozsudkem z 29. 6. 2010, č. j. -245. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice-Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni A. L. finanční náhradu 642.487,50 Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalované České republice – Ministerstvu financí uložena další povinnost zaplatit žalobkyni 16.439.326,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni A. L. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 částku 36.514,20 Kč na úhradu placeného znalečného a žalované České republice – Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit 1.921,80 Kč na úhradu placeného znalečného, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 10. 2010, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29. 6. 2010, č. j. -245, potvrzen „ve vyhovujícím výroku rozsudku ve věci samé“ a ve výrocích o nákladech řízení. Žalované České republice bylo uloženo zaplatit žalobkyni 50.650,- Kč na úhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo (podle a a 5 ) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelky není důvodné.

Odvolací soud uváděl, že v tomto soudním řízení, v němž se žalobkyně domáhá finanční náhrady za nemovitost, kterou jí nelze vydat ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, rozhodoval už i dovolací soud, a to rozsudkem ze dne 31.1.2006 ( Nejvyššího soudu). Po tomto zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházely soudy v dalším řízení z právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí dovolacího soudu, pokud jde o přechod nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na stát podle ustanovení , i pokud jde o včasné uplatnění nároku žalobkyně (z hlediska prekluze či promlčení). Pokud šlo o výši požadované náhrady, vycházelo rozhodnutí soudu ze znaleckého posudku, kterým byly nemovitosti ohodnoceny ke dni 1. 1. 1950 na základě cenových předpisů účinných k 1. 4. 1991 částkou 965.250,- Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou, a to po své zemřelé matce M. U. (zemřelé 23. 9. 1983) v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, dále po své tetě M. U. zemřelé, také v rozsahu jedné čtvrtiny a pak i po svých prarodičích H. U. zemřelém a C. U. zemřelé, a to v rozsahu dvou ideálních čtvrtin. Žalobkyni byla takto přiznána již předchozím rozhodnutím náhrady 2.14.186,- Kčza její restituční nárok po její matce a dalším rozsudkem jí pak byl přiznána náhrada 642.487,50 Kč jako finanční nárok po prarodičích žalobkyně a po její tetě. Žalobkyně byla tedy shledána oprávněnou osobou podle ustanovení a e)

Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, kterým byl odvoláním žalované dotčen, tedy ve vyhovujícím výroku, včetně i výroků o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 30. 11. 2010 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně 25. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 10. 2010 (sp. zn. Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka poukazovala především na to, že nemovitosti, o náhradě za které v tomto řízení šlo, byly oceněny ke dni přechodu věci na stát, tj. k 1. 1. 1950 podle předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti , a to částkou 856.674,- Kč. Dovolatelka k tomu důrazně namítá, že poskytnutí náhrady až po téměř 12 letech po podání žádosti o finanční náhradu, a tedy až po dvaceti letech od účinnosti podle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků (ve znění platném ke dni účinnosti , svým dopadem a aplikací po téměř dvaceti letech je tře ba vykládat tak, že bude žalobkyni poskytnuta finanční náhrada ve výši podle předpisu o cenách platných ke dni rozhodování ve věci samé. Dovolatelka je toho názoru, že ustanovení , věta poslední, nemůže být co do smyslu tohoto restitučního předpisu vykládáno i její tíži, když dané řízení probíhá již déle než 12 let, přičemž začalo probíhat 8 let po účinnosti a platnosti zákona ve vztahu k oceňovacím vyhláškám. Dovolatelka je přesvědčena, že „je nepochybné, že v době na počátku 90. let minulého století byla cenová hladina nemovitostí diametrálně odlišná než je v současné době“. Dovolatelka má za to, že čím déle po účinnosti soud rozhodne, tím je faktická hodnota dle oceňovacích vyhlášek stále nižší. Je proto nutné, podle názoru dovolatelky, odlišit škodu vzniklou průtahy v řízení, proti kterým se lze bránit prostřednictvím , o odpovědnosti za škody způsobené při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem, a škody vzniklé osobě oprávněné v důsledku zafixování cen nemovitostí o jejich oceňování cenovými předpisy pro účely restitucí. Dovolatelka je toho názoru, že by ustanovení , poslední věta, mělo být vykládáno tak, že se nemovitosti oceňují podle oceňovacího předpisu účinného ke dni účinnosti , ale cena se určí ke dni, ve kterém dochází k rozhodování ve věci samé. Dovolatelka je posléze i toho názoru, že by dovolací soud měl v tomto smyslu podat podle ustanovení článku 95 odst. 2 y ČR návrh na zrušení poslední věty ustanovení anebo alespoň slov „ke dni účinnosti toho zákona“ v uvedeném ustanovení; byl by tím odstraněn, dovozovala dovolatelka, rozpor s ústavním pořádkem, který je dán tím, že fixace uvedené skutečnosti, která vůbec neodpovídá cenám nemovitostí“.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehda, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení odst. 4 , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ,4 a 5

Podle ustanovení finanční náhrad spočívá ve vyplacení hotovosti nejvíce ve výši 30.000,- Kč a ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. Výši finanční náhrady upraví vláda svým nařízením. Finanční náhrada podle se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti (tj. k 1. 4. 1991; viz ). – Ohledně zmíněných cenových předpisů jde tu zejména o (ve znění ).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 5. 2000, (uveřejněném pod č. 71 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo ,že za náhradu podle restitučního předpisu (zejména podle , o mimosoudních rehabilitacích) by neměla být považována jakákoli náhrada, nýbrž jen taková náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům v době činnosti tohoto zákona.

V nálezu Ústavního soudu ČRT z 3. 6. 2008, (uveřejněném pod č. 101 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že ani ustanovení , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků nelze chápat a interpretovat jako „zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, respektive jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě podle , o mimosoudních rehabilitacích“.

Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu (vydaného v této právní věci) a k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo tu možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svým rozsudku z 20. 10. 2010 (sp. zn. Městského soudu v Praze), v nichž měl v podstatě na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z publikované judikatury soudů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní otázku, která by bylo rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 10. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolací soud nesdílí také názor dovolatelky, že by ze strany obecných soudů ČR bylo na místě podat „podle ustanovení článku 95 odst. 2 y ČR návrh na zrušení poslední věty , anebo alternativně slova: ke dni účinnosti tohoto zákona, v tomto ustanovení“.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. října 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu