Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4988/2009

33

Cdo 4988/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části Praha 2 se sídlem úřadu městské části v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované FX Radost, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Bělehradská 120, identifikační číslo 45805857, zastoupené JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28, o zaplacení 30.182,125 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. -131, takto:

II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. -131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. -113, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, seodmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 16. března 2007, č. j. -113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.182,125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 11. ledna. 2006, č. j. -74, byl ve vyhovujícím výroku o částce 30.182,125 Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. -96, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 10. 7. 2002 dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor v domu čp. 234 v B. ulici v P. žalobkyně; na základě těchto smluv žalovaná užívala nebytové prostory o rozlohách 539 m 2 a 335 m2 za měsíční nájemné ve výši 42.554,- Kč a 35.791,- Kč. Žalované vznikl ke dni 1. 7. 2002 dluh vůči žalobkyni ve výši 942.229,- Kč v důsledku jejího zaviněného jednání, který uznala písemně a zavázala se jej žalobkyni splácet formou měsíčních splátek po 29.500,- Kč spolu s běžným nájemným. Původně žalovaná částka 215.690,- Kč tak představovala dlužné nájemné a splátky dluhu, vše za období měsíců červenec a srpen 2003. Po částečných zpětvzetích žaloby předmětem řízení zůstal požadavek na zaplacení 0,1% za každý den prodlení z částky 78.345,- Kč od 26. 8. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 25.462,125 Kč) a na zaplacení 0,05% za každý den prodlení z částky 29.500,- Kč od 1. 9. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 4.720,- Kč). Při konfrontaci ustanovení a , (dále jen „obč. zák.“), za použití výkladových pravidel podle obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že si smluvní strany dohodly pro případ prodlení s placením nájemného či splátky uznaného dluhu sankci ve formě smluvní pokuty.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. -131, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Akcentoval, že vztah mezi účastnicemi řízení je vztahem občanskoprávním a nikoli obchodněprávním (tento závěr ostatně přijal i soud prvního stupně), neboť v obou smlouvách si dohodly, že práva a povinnosti se budou mimo smlouvu řídit dále , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a , přičemž neuzavřely dohodu podle , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). O obchodně závazkový vztah nemůže jít z toho důvodu, že se podle obch. zák. netýkal zabezpečování veřejných potřeb, nýbrž pronájmu majetku obce. S odvoláním na a obč. zák. odvolací soud vyloučil, že by sankce za pozdní úhradu sjednaných částek byla smluvní pokutou podle obč. zák., nýbrž za použití jazykového výkladu slovního spojení „úrok z prodlení“ použitého smluvními stranami dovodil, že jednoznačně úmyslem účastnic bylo pro případ prodlení dohodnout výši úroků z prodlení. S ohledem na kogentní charakter ustanovení obč. zák. takovou dohodu shledal neplatnou pro rozpor se zákonem. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. -83, publikované pod R 26/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů totiž nelze v občanskoprávních vztazích dohodnout výši úroků z prodlení.

V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o , ohlašujíc dovolací důvody podle a , odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že právní vztah mezi účastnicemi není vztahem obchodněprávním, nýbrž občanskoprávním, a proto je neplatná dohoda o výši úroků z prodlení. Prosazuje názor, že při pronájmu nebytových prostor v nemovitosti žalobkyně šlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a není proto vyloučeno, aby se účastnice podle obch. zák. dohodly na výši úroků z prodlení. Má zato, že pronájem vlastních nemovitostí je způsob podnikání a nejde jen o oprávnění vyplývající z vlastnického práva. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „ “), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Vymezuje-li - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [ ].

Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění se samostatným skutkovým základem (požadavek na zaplacení úroků z prodlení z dlužného nájemného a z dlužné částky 942.229,- Kč odpovídající slevě z nájemného), je zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle ; na použití tohoto ustanovení neměla vliv okolnost, že součet výše plnění z jednotlivých částí nároku přesahuje částku 20.000,- Kč. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku je dovolání bez dalšího přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání proti výroku rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, odmítl.

Žalobkyně dovoláním brojí současně proti nákladovým výrokům, proti nimž dovolání není rovněž přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 25.462,125 Kč, je přípustné podle

I když žalobkyně avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle a , odvolacímu soudu ve skutečnosti obsahově ( ) pouze vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle , obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 2003 (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona.

Podle § 2 odst. 1 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem podle tohoto zákona je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (odstavec 2).

Podle § 261 odst. 1 obch. zák. upravuje třetí část obchodního zákoníku závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2).

Podle § 720 obč. zák. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem.

Podle věty prvé , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajimatel přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání.

Přestože je žalovaná obchodní společností a nebytové prostory sloužily k provozování její podnikatelské činnosti, žalobkyně postavení podnikatele při pronájmu vlastní nemovitosti (nebytových prostor) v tomto právním vztahu nemá.

Podmínkou toho, aby určitá činnost byla považována za podnikání, je především to, že je prováděna podnikatelem. Legální definici pojmu „podnikatel“ obsahuje § 2 odst. 1 písm. a) až d) obch. zák., přičemž obec nelze podřadit pod žádnou ze zde uvedených zákonných definic podnikatele.

Obec jako územní samosprávný celek je společenstvím občanů -pospolitostí osob (občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své záležitosti [ , zákona o obcích (obecní zřízení)]. Je veřejnoprávní korporací ( zákona o obcích), tzn. veřejnoprávním subjektem, právnickou osobou veřejného práva, která je zřízena zákonem a které je svěřeno zajišťování části veřejných úkolů (výkonu veřejné správy). Jako veřejnoprávní korporace vystupuje ve dvojím postavení – jako subjekt veřejné moci vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně závazných vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají povinnosti, či v činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem stanovených pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a současně jako subjekt práva, vstupující do soukromoprávních vztahů, v nichž má s jinými právnickými či fyzickými osobami rovné postavení [Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S., Zákon o obcích (obecní zřízení), Komentář, 1. vydání, C.H.BECK, Praha, 2008, str. 14]. Vstupuje-li obec do právních vztahů soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně stejně jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv jiný vlastník. To, co platí o obcích, platí i o hlavním městu Praze a jeho městských částech (srovnej , 2 a odst. 3 , o hlavním městě Praze).

Smyslem existence obce jako veřejnoprávní korporace není podnikatelská činnost ve smyslu obchodního zákoníku, ale správa věcí veřejných (srovnej a y, obch. zák., obch. zák., , a ). Proto jen na závazkové právní vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, týkají-li se zabezpečování veřejných potřeb, dopadá obchodní zákoník. Ustanovení obch. zák. nemění přitom nic na tom, že obce nejsou podnikateli, jen deklaruje, že okruh právních vztahů vznikajících při zabezpečování veřejných potřeb se řídí částí třetí obchodního zákoníku.

Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastnic řízení podléhá občanskoprávní (nikoli obchodněprávní) regulaci s tím omezením, že si nemohly smluvně dohodnout výši úroků z prodlení odlišně od § 517 odst. 2 obč. zák., a takové jejich ujednání je neplatné podle § 39 obč. zák.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o částce 25.462,125 Kč podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo ( věta první, , a ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2011

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu