Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 144/2011

U S N E S E N Í

J. Š.

FUTURA, a.s.

, se sídlem Praha 1, Politických vězňů 9, identifikační číslo osoby 16192893, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. -76, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Heleny Peterkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Konviktská 12.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce se domáhal ochrany osobnosti s požadavkem uveřejnit na vlastní náklady žalované do pěti dnů od právní moci rozsudku ve formátu nejméně 1/8 tiskové strany v deníku Haló noviny omluvu následujícího znění: „ Dne 14. července 2008 jsme v Haló novinách zveřejnili článek autora F. V. „ Je, či není antikomunista Š. primitivem?“, ve kterém autor hodnotí rozsudky obecných soudů týkající se sporu mezi panem J. Š. ze Ž. a bývalým předsedou Komunistické strany Čech a Moravy panem M. G., jenž dne 1. 5. 2005 označil pana Š. za „primitiva“, za což mu byla soudem uložena povinnost k osobní i veřejné omluvě. Výrazy, které autor pro označení J. Š. v článku opakovaně používá, konkrétně „vulgární antikomunista“ a „prostoduchý JŠ“ však vybočují z mezí slušnosti a neoprávněně zasahují do práva pana Š. na ochranu osobnosti. Stejně tak do těchto práv zasahuje údajná citace z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, která je pouhou rekapitulací neúspěšného odvolacího návrhu M. G., avšak autor článku ji nepravdivě vydává za právní názor Vrchního soudu, vůči J. Š. krajně nepříznivý a kritický. Za zveřejnění článku obsahujícího tyto difamace se proto panu Š. omlouváme. FUTURA a.s. vydavatel deníku Haló noviny“.

Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č.j. -57, žalobu s požadavkem na uveřejnění shora uvedené omluvy zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že sporná citace z odůvodnění vrchního soudu použitá v textu novinového článku není právním posouzením věci, tak jak k němu vrchní soud dospěl a že skutečnosti odpovídá formulace uvedená v sporném článku, že olomoucký vrchní soud si zachoval čest a pod diktátem Nejvyššího soudu uložil poslanci, aby se omluvil, ale výslovně si ponechal svůj právní názor. Jestliže se žalobce choval způsobem popsaným v odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp.zn. , a autor článku jej označil za vulgárního antikomunistu, či prostoduchého J.Š., pak takové hodnocení žalobce má reálný základ v jeho chování a objektivně tak není způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně při této úvaze rovněž přihlédl k způsobu, jakým se žalobce vyjadřuje na svých webových stránkách.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2010, č.j. -76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. , , ) odvolací soud uzavřel, že žalobce jako publicista - komentátor - provozující k tomuto účelu internetové stránky, je nepochybně osobou působící ve veřejném životě. Jeho činnost proto může být předmětem veřejné kritiky, jejíž meze přípustnosti jsou širší. Vytýkané výrazy „vulgární antikomunista“ a „prostoduchý J.Š.“ nutno posuzovat v kontextu celého článku, majícího reálný základ ve zjištěném chování žalobce v předmětném článku blíže popsaném. Všechny soudem prvního stupně zjištěné kvalifikované okolnosti případu, ve světle náhledu na žalobce jakožto osoby působící ve veřejném životě, byly důvodem i pro závěr odvolacího soudu, že ani expresivita použitých výrazů, obsahující i prvky hodnotícího soudu, nebyla v daném případě s těmito okolnostmi v nepoměru, a že užité výrazy výrazně nevybočily z mezí v demokratické společnosti uznávaných pravidel slušnosti, byt' šlo o výrazy ostřejší, nikoli však již nepřijatelně neslušné. Obdobné pak platí i pro posouzení citace z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v předmětném článku. K tomu odvolací soud dodal, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je kromě neoprávněného zásahu i objektivní způsobilost přivodit újmu na právech, chráněných v (dále jen „obč. zák.“), která z vyložených důvodů nebyla v daném případě shledána, byť subjektivně tak mohla být žalobcem vnímána. Ohledně úvah soudu prvního stupně o vyjadřování žalobce na svých webových stránkách odvolací soud uvedl, že není rozhodné, že jde o texty z doby pozdější, neboť jejich smyslem bylo dokreslit žalobcův způsob vyjadřování; ostatně ani sám žalobce nepopřel a ani netvrdil, že by se takto nevyjadřoval v době předchozí.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení a za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení ( ), které je v rozporu s konstantní rozhodovací praxí soudů a nadto je jím řešena nová, v judikatuře dosud nediskutovaná otázka zásahu do osobnostního práva spočívající v „nepravdivé atribuci difamačního sdělení autoritativnímu původci“. Tím žalobce rozumí situaci, kdy určitý výrok fyzické osoby – nebo jiného soukromého subjektu – je účelově podsunut orgánu veřejné moci, případně jinému autoritativnímu původci. Dovolatel je ochoten akceptovat právní názor odvolacího soudu, že výroky jako „prostoduchý“, či „vulgární antikomunista“ jsou ve veřejném prostoru – v novinových článcích – obecně přípustné, byť se s ním osobně neztotožňuje, avšak jestliže Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci svými pravomocnými rozsudky v jiné věci jednoznačně reprobovaly veřejné označení žalobce za „primitiva“, je nepřijatelné, aby toto právní posouzení bylo relativizováno a negováno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. To by dle dovolatele zakládalo stav absolutní absence právní jistoty. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal se zásadním odvolacím bodem, jenž se týká naříkaného zásahu do osobnostních práv žalobce spočívajícího v nepravdivém tvrzení o původci vůči žalobci příkře kritické pasáži citované v předmětném článku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce v dovolání opakuje stejné argumenty, které již uváděl v odvolání a se kterými se odvolací soud řádně vypořádal. Již v tomto odvolání však žalobce nesprávně chápal smysl rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně totiž nehodnotil obsah a důvody rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, ale pouze správnost citování několika vět z tohoto rozsudku v předmětném článku. Touto citací autor článku neměnil ani nekritizoval rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tomuto soudu nepodsouval žádné své názory, a ani netvrdil, že jím citovanou pasáží sám Vrchní soud hodnotil osobnost žalobce. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť se v přezkoumávané věci nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Otázku výkladu ustanovení § 11 obč. zák. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k ochraně osobnosti a článkům v periodickém tisku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, sp.zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3/2007, nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp.zn. , k postavení tisku též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ( dále jen „ESLP“) ve věci Thoma proti Lucembursku ze dne 29.3.2001, rozsudek ESLP ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku ze dne 20.5.1999, rozsudek ESLP ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24.2.1997, rozsudek ESLP ve věci News Verlags GmbH & CoKG proti Rakousku ze dne 11.1.2000, či rozsudek ESLP ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku ze dne 17.12.2004]. Uplatňuje-li dále dovolatel dovolací důvod podle , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s ) téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a 146 odst. 3 za situace, kdy v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. , , , , , , a ve znění po novele provedené účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč ( ve znění po novele provedené ). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 4.860,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. listopadu 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu