Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3306/2010

U S N E S E N Í

L. B.

Obci Bořislav

se sídlem obecního úřadu v Bořislavi č. 20, IČO 00266248, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V.Sládka č. 1363/2, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2010 č. j. -262, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Sušky, advokáta se sídlem v Teplicích, U Soudu č. 7.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.3.2010 č. j. -262, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 7.1.2009 č. j. -242 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 13.11.2000 za období od 1.7.2001 do 30.11.2001 a od 1.12.2002 do 5.10.2005 částku 349.321,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 8.7.2008 č. j. -200, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k odstranění procesních pochybení a k doplnění dokazování) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

I když žalovaná v dovolání uvedla, že podle jejího názoru „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ a že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že vedle námitky vady řízení, spočívající „v neprovedení jí navržených důkazů k prokázání jejích tvrzení“, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [zejména, že žalobkyně v období, za něž požadovala náhradu mzdy, trvala na dalším zaměstnávání u žalované, jak jí „oznámila dopisem ze dne 1.12.2000“, který „byl žalované doručen dne 4.12.2000“, že „nebylo prokázáno, že by žalobkyně měla možnost vykonávat práci u jiného zaměstnavatele za shodných podmínek“ jako vykonávala u žalované, a že „ze srovnání činnosti, v níž žalobkyně (po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany žalované) podnikala (ubytovávání v soukromí v jejím rodinném domě), a druhu práce, který v neplatně skončeném pracovním poměru vykonávala“, vyplývá, že „žalobkyně rozhodně nepodnikala za podmínek rovnocenných výkonu práce nebo dokonce podmínek výhodnějších“], a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže namítá, že při „zjišťování příjmů podnikatelů není možné vycházet pouze z daňových přiznání, ale je nutno hodnotit situaci komplexně“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li, že „pokud např. žalobkyně investovala do nemovitosti, nakoupila vybavení této nemovitosti, které vyjma k podnikání využívala i k osobním účelům, je nutno tyto položky rovněž započítat do zisku žalobkyně, neboť v situaci, kdy by žalobkyně nadále u žalované pracovala, musela by tyto výdaje činit ze své mzdy“. Žalovaná současně v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalobkyně „neměla dále zájem být zaměstnávána u žalované“, neboť z toho, že „neučinila kroky“ k doplnění svého vzdělání „lze usuzovat, že její zájem nadále vykonávat práci u žalované, její připravenost, ochota a schopnost pracovat nadále netrvá“, a že žalobkyně podnikala za výhodnějších podmínek a „dosahovala daleko vyšších příjmů, než které měla u žalované jako zaměstnaná pracovnice“, a tudíž jí v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany žalované „žádná újma nevznikla“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Jestliže dovolatelka v této souvislosti rovněž namítá, že „soud nijak nepřihlížel k tomu“, že se žalobkyně „nesnažila najít jiné zaměstnání“, a že „pro ni osobně“ bylo podnikání „výhodnější než jakékoli jiné zaměstnání“, potom přehlíží, že ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru – jak z tohoto správně vychází i odvolací soud – má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy uvedené v ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. , uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (případně že vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil (vykonával takovou podnikatelskou činnost) nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla. V projednávané věci se však žalované – jak vyplývá z výše uvedených dovolatelkou napadených skutkových závěrů soudů obou stupňů – žádnou z uvedených relevantních skutečností prokázat nepodařilo a její procesní obrana v tomto směru tak zůstala jen v rovině tvrzení.

Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují námitky žalované v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení , a také – pokud jde o námitku neprovedení či nepřipuštění žalovanou navržených důkazů a v tom spatřovaného „porušení rovnosti procesních stran“ – dovolacího důvodu podle ustanovení Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. , část věty za středníkem, ).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. ., , , , a , ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jiří Suška osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. , uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny advokáta a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobkyni náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. prosince 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu