Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 109/2010

U S N E S E N Í

V. L.

, proti povinnému

M. S.

, zastoupenému JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, pro částku 39.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 2. 6. 2009, č. j. -77, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 5. 2008, č. j. -62, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení tvrzením, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že k zániku vymáhaného práva lze přihlédnout jen tehdy, došlo-li k němu po vydání exekučního titulu; tato podmínka, jak plyne z tvrzení samotného povinného splněna, nebyla, jelikož vymáhaná pohledávka i podle něho samotného byla zaplacena před vydáním podkladového směnečného platebního rozkazu.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda „vymáhání pohledávky v exekučním řízení, která byla již dříve, před právní mocí exekučního titulu, zaplacena, je či není v rozporu s dobrými mravy, případně zda jde ze strany oprávněného o zneužití práva a zda soud neměl s odkazem na ustanovení odepřít oprávněnému soudní ochranu výkonu jeho práva“), povinný namítá, že „směnka, jež byla předmětem nalézacího řízení, byla vystavena v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy jako záruka za zaplacení pohledávky z této smlouvy, a že měla být použita pouze v případě, že závazek ze smlouvy splněn nebude.“ Přestože povinný zaplatil leasingové splátky i celý dluh řádně a včas, byla směnka uplatněna v nalézacím řízení, v němž byl vydán podkladový směnečný platební rozkaz. Dluh ze směnky byl tedy podle něho vymáhán neoprávněně a pokud povinný proti směnečnému platebnímu rozkazu „nebrojil odpovídajícím způsobem“, takže platební rozkaz nabyl právní moci, je tomu tak „z větší části jeho vlastní vinou, totiž z důvodu neznalosti práva“. Je-li tedy v exekučním řízení vymáhán neexistující dluh, jde podle povinného o zneužití práva ze strany oprávněného a „soud by měl takovému výkonu zabránit, ochranu mu odepřít a exekuční řízení zastavit.“

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Důvody zániku vymáhaného práva jsou uvedeny v hmotném právu, např. v ustanovení až 587 . Při rozhodování o zastavení

výkonu rozhodnutí

(exekuce) podle lze k zániku vymáhaného práva přihlédnout zásadně

jen

tehdy, jestliže k němu došlo v době

po

(viz doslovné znění uvedeného zákonného ustanovení) vydání rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce. Okolnosti, které znamenají zánik práva a které nastaly

před

vydáním tohoto titulu, zákon umožňuje uplatňovat

jen v nalézacím

řízení způsobem k tomu předepsaným. Skutečnost, kdy nastala právní moc nebo vykonatelnost vykonávaného rozhodnutí, je z tohoto hlediska nerozhodná (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2242 s., vysvětl. 10)

K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá ani námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení , nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2011JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu