Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3840/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., identifikační sídlo osoby 251 24 986, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 32/117, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 13.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. ,

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2008, č. j. – 25, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2011, č. j. – 58, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13.000.000,- Kč jako náhrady majetkové (ve výši 1.737.360,- Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 11.262.640,- Kč), jež měla být žalobkyni způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. .

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že proti žalobkyni byla dne 30. 9. 1999 podána žaloba u Městského soudu v Brně, vedená pod sp. zn. (dále také „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení bylo nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy na prodej pozemku par. č. 3805/10 v k. ú. K. P. Posuzované řízení bylo přerušeno dne 21. 12. 2005, neboť soud vyčkával rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Proti přerušení řízení se odvolala žalobkyně a dne 11. 5. 2006 došlo ke zrušení usnesení o přerušení řízení odvolacím soudem. Z důvodu zpětvzetí žaloby dne 3. 1. 2007 bylo řízení pravomocně skončeno dne 26. 1. 2007. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně o mimosoudní poskytnutí odškodnění.

Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době. Neshledal však příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody, která měla spočívat v ušlém zisku v důsledku nemožnosti žalobkyně nakládat se sporným pozemkem a neshledal ani vznik škody na straně žalobkyně z téhož důvodu. Zdůraznil, že po celou dobu posuzovaného řízení byla žalobkyně procesně nečinná a řízení skončilo zastavením v její prospěch. Během řízení mohla žalobkyně s pozemkem volně disponovat, čehož také využila (pozemek zatížila zástavním právem). Co se týče poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ztotožnil se odvolací soud s posouzením kritérií dle ust. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), jak je provedl soud prvního stupně (žalobkyně byla v řízení procesně nečinná, první úkon učinila cca po 5 letech, nevyužila prostředků způsobilých odstranit průtahy, význam řízení pro ni nebyl nijak značný) a nadto neprokázala vznik nemajetkové újmy na své straně, která by byla ve vztahu příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval odvolací soud za dostačující formu zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. (dále jen ). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je třeba obecně vymezit základní předpoklady pro stanovení přiměřeného zadostiučinění a jeho výši. Konstatovala, že doložila účetní uzávěrku, ze které vyplývalo rapidní zhoršení její ekonomické situace před rozhodnutím v původním řízení. Namítla, že soudy neprovedly všechny důkazy (domáhala se vypracování znaleckého posudku ohledně její ekonomické situace), které navrhovala, čímž byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces. Má za to, že soud by jí mohl přiznat i částečné majetkové odškodnění, jak by vyplývalo ze znaleckého posudku. Omezením jejího majetkového práva na nepřiměřenou dobu byl porušen „Dodatkový protokol k úmluvě o ochraně lidských práv a základních lidských svobod“. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc, aby vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , (dále jen „ “) ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. , jež je, stejně jako dále uvedené Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu jedinou otázku, kterou vymezila rozsah dovolacího přezkumu a jež se týká „nutnosti obecně vymezit základní předpoklady pro stanovení přiměřeného zadostiučinění a pro jeho výši“. Ta však není zásadně právně významná, neboť podmínky pro odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup způsobený nepřiměřenou délkou řízení již Nejvyšší soud stanovil ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelka jinou otázku zásadního právního významu neformuluje a vzhledem k vázanosti Nejvyššího soudu dovolacími důvody (srov. věta první ), nemohl dovolací soud dospět k jinému závěru, než že je dovolání žalobkyně nepřípustné.

Pokud žalobkyně nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (ohledně její možnosti nakládat se sporným pozemkem a neexistencí příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou i nemajetkovou újmou a zjištěným nesprávným úředním postupem), nejde o námitku způsobilou založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, jelikož se jedná o dovolací důvod podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle a b) , nikoli přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle

Dovolací soud proto dovolání podle věty první, ve spojení s jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. listopadu 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu