Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 665/2010

U S N E S E N Í

Slovenský vodohospodársky podnik, š.p.

BRNO TRUST, a.s.,

se sídlem v Brně, Veselá 169/24, identifikační číslo osoby 645 08 251, zastoupenému JUDr. Jánem Čarnogurským, advokátem se sídlem v Bratislavě, Dostojevského rad 1, Slovenská republika, adresa pro doručování: JUDr. Jiří Bönisch, advokát se sídlem v Brně, Ječná 29a, pro 142.583.757,60 Sk s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2009, č. j. , - 128, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2008, č. j. - 7, nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelných rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě ze dne 7. 12. 2004, č. j. - 286, a ze dne 18. 1. 2005, č. j. - 299, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. , a doplňujícím rozsudkem Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. , k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 142.583.757,60 Sk, úroku ve výši 92.455.069,30 Sk a nákladů předcházejícího řízení ve výši 600.000,- Sk, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5; dále rozhodl, že povinný je povinen uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím, s tím, že nařízení se vztahuje i na tyto náklady.

Usnesením ze dne 21. 7. 2008, č. j. - 37, Městský soud v Brně prohlásil rozsudek Krajského soudu v Bratislavě ze dne 7. 12. 2004, č. j. - 286, doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 18. 1. 2005, č. j. - 299, rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. , a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. , za vykonatelné na území České republiky. Při svém rozhodnutí vycházel z čl. 38 bodu 1. a čl. 55 bodu 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), a vzhledem k tomu, že oprávněný soudu předložil notářem ověřené stejnopisy citovaných rozhodnutí s doložkou právní moci a vykonatelnosti, prominul oprávněnému předložení osvědčení podle čl. 54 citovaného nařízení, „neboť by došlo ke zbytečnému prodlužování daného exekučního řízení“.

K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním dospěl k závěru, že předpoklady pro prohlášení citovaných rozhodnutí Slovenských soudů za vykonatelné na území České republiky a pro nařízení exekuce byly splněny (čl. 38 bod 1., čl. 53, čl. 55 bod 1 a čl. 54 nařízení Brusel I); v dané věci nebylo vydáno dřívější rozhodnutí v jiném členském státě nebo třetí zemi (čl. 34 bod 4), ani takové rozhodnutí nebylo vydáno v České republice (čl. 34 bod 3), nebylo tvrzeno ani osvědčeno, že by v nalézacím řízení povinnému nebyl řádně doručen návrh, resp. že by rozhodnutí, které je exekučním titulem, bylo kontumačním (čl. 34 bod 2), prohlášení vykonatelnosti nemůže být ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem České republiky (čl. 34 bod 1) a nebyly porušeny ani oddíly 3, 4, a 6 kapitoly II nařízení Brusel I týkající se příslušnosti soudu.

K námitkám povinného směřujícím proti usnesení soudu prvního stupně o prohlášení vykonatelnosti exekučních titulů na území České republiky krajský soud uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat tvrzený nedostatek pasivní věcné legitimace, spočívající v tom, že exekuční titul směřuje proti organizační složce právnické osoby BRNO TRUST, a.s., se sídlem v Bratislavě, nikoliv proti této právnické osobě (z čehož povinný dovozoval, že soud měl postupovat podle a ), a že se nemůže zabývat ani tím, že proti exekučnímu titulu byl podán mimořádný opravný prostředek (dovolání) k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky se současným návrhem na odklad vykonatelnosti titulu (v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora C-267/97 ve věci Eric Coursier vs Fortis Bank S.A., Martine Coursier, a na , a zákona č. 99/1963 Zb., občanského sudného poriadku Slovenské republiky (dále jen „o. s. p.“), podle nichž nemá podání dovolání vliv na právní moc ani vykonatelnost podkladového rozhodnutí). Stejně tak tvrzení povinného, že návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu podala neoprávněná osoba, nemá na právní posouzení věci žádný vliv, neboť dohoda o plné moci mezi oprávněným a jeho zástupcem byla uzavřena, žádný z těchto subjektů ji nezpochybňuje, přičemž přepis v údaji data na písemném průkaze plné moci nemůže mít za následek neexistenci dohody o plné moci, případně jednatelství bez příkazu, jak dovozuje povinný. Dohoda o plné moci k zastupování v soudním řízení totiž nemá obligatorní písemnou formu, z čehož vyplývá, že „písemný doklad“ může být posouzen i jako „potvrzení“, že dohoda o zastupování byla uzavřena. Dále odvolací soud dovodil, že o návrhu na prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí a o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci) může soud rozhodnout jedním rozhodnutím, nic však nebrání tomu, aby vykonatelnost byla prohlášena samostatnými rozhodnutími („lhostejno v jakém pořadí“) a že i odvolací soud může rozhodnout jedním rozhodnutím.

S námitkami povinného proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce (v podstatě totožnými jako proti usnesení o prohlášení vykonatelnosti exekučních titulů na území ČR) se odvolací soud vypořádal tak, že návrh na nařízení exekuce podal subjekt, kterému z pravomocného exekučního titulu svědčí právo (oprávněný), že je vedena vůči subjektu, který je z tohoto titulu zavázaným povinným, že exekuce byla nařízena v rozsahu přísudku exekučními tituly danými a že není v rozporu s veřejným pořádkem České republiky.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , (dále jen „ “), uplatnil dovolací důvod podle , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle , spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud rozhodl předčasně, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a že exekuce výrazným a neodvratným způsobem zasahuje do jeho existence, čímž soud „riskuje odpovědnost státu za náhradu škody v důsledku nesprávného (nezákonného) rozhodnutí a postupu“. Má za to, že nezastavil-li soud exekuci, měl alespoň povolit její odklad, neboť generální prokurátor Slovenské republiky podal mimořádné dovolání k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky (pod sp. zn. 1 M Obdo V 6/2009), přičemž v rámci tohoto řízení se soud bude zabývat jeho námitkami o nedostatku pasivní věcné legitimace v nalézacím řízení, která „je jednou z procesních podmínek řízení ve smyslu “; pokud by dovolací soud exekuční tituly zrušil nebo změnil, a to i jen částečně, „byly by neplatné a nezákonné“. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace, že odvolací soud nevycházel ze svého rozhodnutí sp. zn. ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. a že exekuci nezastavil. Vyslovuje názor, že oprávněný (žalobce) vyjádřil v nalézacím řízení vůli „žalovat organizační složku a nikoliv mateřskou společnost“, a v této souvislosti cituje , větu druhou o. s. p. ve znění účinném do 31. 8. 2003, a , větu třetí a čtvrtou o. s. p. po novele a odkazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , na judikát č. 57/1996 ZSP, na R 25/1968 a na judikáty Nejvyššího soudu Slovenské republiky Rc 45/2003, č. 49/2001 ZSP a , z nichž vyplývá, že odštěpný závod ani jiná organizační složka podniku nemá způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení a že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky tohoto řízení, pro který je třeba řízení zastavit. Měla-li by být přijata teze, že oprávněný nežaloval organizační složku, ale mateřskou společnost, dalo by se podle dovolatele „uvažovat o tom“, že Městský soud v Brně nebyl věcně ani místně příslušným soudem ( exekučního řádu a ), protože exekuční titul zní proti právnické osobě se sídlem v Bratislavě; pak by mělo být řízení na území České republiky zastaveno, neboť není dána pravomoc českých soudů. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal ani s tím, zda oprávněný mohl podat návrh na nařízení exekuce bez toho, že by exekuční titul byl nejdříve prohlášen za vykonatelný podle a násl. nařízení Brusel I. (návrh na nařízení exekuce podal dne 2. 6. 2008 a návrh na prohlášení vykonatelnosti až dne 14. 7. 2008); to, že exekuční soud exekuci nařídil dřív než bylo vydáno rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, tak má podle dovolatele za následek, že exekuce se vede (je nařízena) nezákonně v rozporu s evropskou legislativou i judikaturou Ústavního soudu ČR (viz , , , ) a Nejvyššího soudu ČR (viz usnesení sp. zn. ). Navíc bylo porušeno též základní ústavní procesní právo povinného - zásada dvouinstančnosti řízení a v důsledku toho došlo i k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a d a ve Slovenské republice též y, což dovozuje ze skutečnosti, že ve spise Krajského soudu v Brně sp. zn. Spr. 1879/2009 se na str. 2 (k námitce povinného, že rozsudek nebyl opatřen doložkou vykonatelnosti podle nařízení Brusel I) uvádí, že „Soudkyně měla za to, že lze původní nedostatek zhojit...po konzultaci na KS…“. Povinný tak „má právem pocit, že nerozhodoval objektivně nezávislý a nestranný soud ve smyslu výše uvedených ústavních článků, resp. o odvolání rozhodoval předem nezákonný senát“ [v této souvislosti poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - věc Golder c. Spojené království, rozhodnutí z 21. 2. 1975, Annuaire, č. 18, věc Szwabowicz c. Švédsko, rozhodnutí z 30. 6. 1959, č. 434/58, Annuaire zv. 2, a v exekučním řízení věc Martins Moreira c. Portugalsko, rozhodnutí z 26. 10. 1988, Annuaire, č. 143, a věc Estima Horte c. Portugalsko (Justiční revue č. 10/1998, str. 81-83), a dále na judikaturu Ústavního soudu SR - viz , , , , ]. Pokud tedy soudkyně Městského soudu v Brně konzultovala se soudci Krajského soudu v Brně (který rozhodoval jako soud odvolací), jak má v dané věci postupovat, resp. rozhodnout, byla porušena nejen zásada dvouinstančnosti řízení, ale „nemohl rozhodovat objektivně nestranný a nezávislý soud, neboť soud prvního stupně byl přímo ovlivněn právním názorem odvolacího soudu, který bez náležitého seznámení se s věcí pak rozhodl tak, jak prejudikoval ve svém neformálním rozhodnutí při konzultaci se soudkyní soudu prvního stupně“. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a exekuce zastavena (v krajním případě alespoň odložena do pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky).

Oprávněný ve svém písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že generální prokurátor Slovenské republiky podal dne 6. 4. 2009 proti potvrzujícím výrokům rozsudku Nejvyššího soudu SR mimořádné dovolání, v němž navrhl, aby v napadené části byly změněny tak, že oba žalovaní budou uznáni povinnými zaplatit žalobci (oprávněnému) jistinu ve výši 4.732.913,68 EUR a úroky z prodlení ve výši 3.068.954,07 EUR, tedy domáhá se vydání rozhodnutí, jímž žalovaní budou zavázáni k plnění solidárně, že generální prokurátor nenavrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a že Nejvyšší soud SR takovéto rozhodnutí nevydal. Dále uvedl, že otázku pasivní legitimace v nalézacím řízení vyřešil již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a že povinný žádnou otázku zásadního právního významu v dovolání neoznačil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání - vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 25. 9. 2009 - projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem JUDr. Jánem Čarnogurským, zapsaným ve Slovenské advokátní komoře (který tak je podle , o advokacii, oprávněn poskytovat na území České republiky právní služby za podmínek stanovených tímto zákonem jako hostující evropský advokát podle ustanovení téhož zákona), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (odst. 3).

Podle dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) v insolvenčním řízení, b) o žalobě pro zmatečnost, c) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, nejde-li o řízení o výkon rozhodnutí k navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, d) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, e) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, f) o povinnostech vydražitele uvedeného v ( ) a v . Ustanovení a 3 platí obdobně (odst. 2).

Podle , o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ “), ustanovení tohoto oddílu se použijí v řízeních o uznání a výkonu cizích rozhodnutí, jiných veřejných listin a soudních smírů (dále jen „rozhodnutí“), v nichž se postupuje podle předpisu Evropských společenství nebo podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jíž je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“).

Podle současně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti může být podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu. V takovém případě rozhodne soud v jediném usnesení o obou návrzích samostatnými výroky, které musí být odůvodněny. Usnesení musí být odůvodněno, i když se rozhoduje jen o jednom z těchto návrhů.

Podle odstavce 4 tohoto ustanovení rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ve výroku nařizujícím výkon rozhodnutí nebo exekuci dříve než ve výroku, kterým se rozhodnutí prohlašuje za vykonatelné.

Podle článku 38 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.

Podle článku 41 nařízení Brusel I rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.

Podle článku 44 nařízení Brusel I rozhodnutí o opravném prostředku může být napadeno pouze opravným prostředkem uvedeným v příloze IV.

Podle článku 45 bod 1. nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Podle bodu 2. tohoto článku cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Podle přílohy IV. nařízení Brusel I opravné prostředky podle článku 44 jsou tyto: (…) - v České republice „dovolání“ a „žaloba pro zmatečnost“, (…).

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o prohlášení vykonatelnosti je rozhodnutím ve věci samé, lze přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2008, č. j. - 37, jímž byl exekuční titul prohlášen za vykonatelný na území České republiky, posuzovat jen z hlediska ustanovení v spojení s

Oprávněný v dané věci předložil ve smyslu článku 53 nařízení Brusel I notářem ověřené stejnopisy exekučního titulu - rozsudku Krajského soudu v Bratislavě ze dne 7. 12. 2004, č. j. - 286, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 18. 1. 2005, č. j. - 299, rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. , a doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. podle vyznačené doložky nabyl právní moci dne 2. 5. 2008 a vykonatelnosti dne 14. 5. 2008; rozsudek je tedy vykonatelný v zemi původu.

Jestliže je exekuční titul vykonatelný v zemi původu a byly-li splněny formální náležitosti uvedené v článku 41 ve spojení s článkem 55 bod 1. nařízení Brusel I, je třeba prohlásit rozsudek za vykonatelný na území České republiky. Zpochybnit vykonatelnost rozhodnutí může povinný u soudu, který podkladový rozsudek vydal, a to využitím prostředků, které mu národní právo v zemi původu umožňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. ).

V rámci exekučního řízení povinný může žádat, aby rozhodnutí nebylo uznáno z důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I.

Podle článku 34 nařízení Brusel I rozhodnutí se neuzná, 1. je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá; 2. jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost; 3. je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá; 4. je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.

Podle článku 35 bodu 1. nařízení Brusel I rozhodnutí se rovněž neuzná, pokud je v rozporu s oddílem 3, 4 nebo 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72. Podle bodu 2 tohoto článku při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost. Podle odstavce 3 tohoto článku aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.

Dovolatel v odvolacím řízení žádné důvody pro neuznání exekučního titulu uvedené v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I. nenamítal. V dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 2. 6. 2008 (správně dne 19. 5. 2008) a návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu až dne 14. 7. 2008, přičemž ze skutečnosti, že soud prvního stupně nařídil exekuci dřív, než vydal rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti titulu na území ČR podle nařízení Brusel I, dovozuje, že exekuce je vedena (je nařízena) nezákonně (v rozporu s evropskou legislativou a judikaturou Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR). Tato námitka dovolatele není způsobilá přípustnost dovolání podle založit, neboť rozhodl-li v daném případě odvolací soud o odvolání povinného proti usnesení o prohlášení exekučního titulu vykonatelným na území ČR a proti usnesení o nařízení exekuce jedním potvrzujícím usnesením, nabyla tato rozhodnutí právní moci současně tentýž den; o rozpor s článkem 38 odst. 1 nařízení Brusel I a se tudíž nejedná (byť oprávněný i soud prvního stupně postupovali procesně v rozporu s článkem 38 odst. 1 nařízení Brusel I a - k tomu srov. Důvodovou zprávu Vlády ČR ze dne 13. 11. 2003 k , kterým se mění zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním).

Dále dovolatel s odkazem na str. 2 spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. Spr. 1879/2009 vyslovil názor, že konzultovala-li soudkyně Městského soudu v Brně se soudci Krajského soudu v Brně (který rozhodoval jako soud odvolací), jak má v dané věci postupovat, resp. rozhodnout, byla porušena nejen zásada dvouinstančnosti řízení, ale „nemohl rozhodovat objektivně nestranný a nezávislý soud, neboť soud prvního stupně byl přímo ovlivněn právním názorem odvolacího soudu, který bez náležitého seznámení se s věcí pak rozhodl tak, jak prejudikoval ve svém neformálním rozhodnutí při konzultaci se soudkyní soudu prvního stupně“, resp. že „o odvolání rozhodoval předem nezákonný senát“.

Namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci dovolatel spatřuje v tom, že „byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. ); o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Námitkou, že „o odvolání rozhodoval předem nezákonný senát“, dovolatel ve skutečnosti nevystihuje žádný z jím označených dovolacích důvodů, nýbrž uplatňuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v , spočívající v tom, že o věci rozhodoval vyloučený soudce; tato vada řízení, i kdyby skutečně existovala, rovněž přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud k ní přihlédne (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. , větu druhou ). Jen pro úplnost je v této souvislosti nutno poukázat na to, že námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Brně, kteří v dané věci rozhodli o odvolání proti usnesením soudu prvního stupně, dovolatel nevnesl, jak z obsahu spisu vyplývá.

Veškeré další námitky povinného v dovolání směřují proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce. Z citovaného ustanovení však vyplývá, že od 1. 7. 2009 již dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), není přípustné.

Jestliže v souzené věci odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce usnesením ze dne 25. 9. 2009, dovolání proti tomuto rozhodnutí již není přípustné. Na tom nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého je dovolání proti němu přípustné za podmínek uvedených v ; takové poučení soudu přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o prohlášení exekučního titulu vykonatelným na území ČR, nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu , ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu podle , odst. 2 ve spojení s , ve stejném znění, není tudíž přípustné. Protože ani dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, není přípustné, Nejvyšší soud dovolání povinného i v tomto rozsahu podle věty první a odmítl.

K doplnění dovolání povinného, doručenému Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2011, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání ( a ).

O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu