Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 729/2011

30

Cdo 729/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

D. A.

, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č. j. – 58, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č. j. – 58,

se zrušuje

a

věc se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II., kterými byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s úrokem z prodlení od 11. 5. 2007 do zaplacení, a co do částky 440.000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud dále změnil výrok III. rozsudku soudu I. stupně co do výše nákladů řízení před soudem I. stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, vedeného pod sp. zn. od 7. 8. 1998 do 22. 3. 2006. Předmětem původního řízení byla žaloba na zaplacení částky 1,500.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce. Nalézací řízení trvalo přibližně 7 let a 7 měsíců, ve věci rozhodoval 2x soud I. stupně a 2x soud odvolací, v průběhu řízení byl vypracován jeden znalecký posudek z oboru písmoznalectví, bylo rozhodováno o přistoupení dalšího žalovaného, jež se v té době nacházel ve vazbě a byly činěny úkony související se zproštěním mlčenlivosti svědkyně. Žalobce podal dne 15. 9. 2004 stížnost na průtahy v řízení ve smyslu a koncem září 2004 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu , jemuž bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2004 vyhověno. Žalobce podal v průběhu roku 2004 dvě ústavní stížnosti, které byly Ústavním soudem odmítnuty, a dne 6. 6. 2005 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Dne 10. 11. 2006 uplatnil žalobce žádost v rámci předběžného projednání nároku u žalované, která ve svém stanovisku ze dne 10. 10. 2007 konstatovala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, avšak konstatování porušení práva se jí jevilo jako dostačující zadostiučinění a žadateli finanční odškodnění nepřiznala.

Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením kritérií učiněným soudem I. stupně, který uvedl, že nepřiměřená délka řízení byla zapříčiněna zejména průtahy ze strany soudu v souvislosti s ustanovením znalce a zpracováním znaleckého posudku, přičemž žalobce k celkové délce řízení nijak nepřispěl. Řízení bylo zhodnoceno jako středně složité, význam předmětu řízení pro žalobce byl značný, neboť se domáhal poměrně vysoké částky a byl nakonec ve sporu úspěšný. Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry soudu I. stupně zcela správnými, k výši přiznaného zadostiučinění uvedl, že částky přiznávané Evropským soudem pro lidská práva jsou vyšší než částky přiznávané českými soudy, avšak v tomto rozdílu se projevuje zejména skutečnost, že odškodnění poskytnuté na úrovni národních soudů je pro poškozeného dosažitelnější, rychlejší, méně nákladné a lépe zohledňuje životní úroveň dané země, proto ani částky zhruba poloviční nepovažuje ESLP za nepřiměřeně nízké.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně, podal žalobce dovolání, jež považoval za přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že rozhodnutí řeší problematiku náhrady nemajetkové újmy poskytované za průtahy v řízení v jiném rozsahu, než je poskytována Evropským soudem pro lidská práva, a tento výklad způsobuje nerovnost na straně poškozených z jednotlivých členských zemí Evropské unie. Dle dovolatele neexistuje žádný logický ani právní důvod pro to, aby nemajetková újma přiznávaná občanům České republiky na národní úrovni byla nižší než náhrada přiznávaná Evropským soudem pro lidská práva. Soud dále dostatečně nepřihlédl k tomu, že žalobce využil všech možností, které mu právní řád k odstranění průtahů v řízení poskytuje, a to podání stížnosti na průtahy v řízení, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, ústavní stížnost a stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Dovolatel navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné pro posouzení otázky hodnocení kriteria , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “), zejména skutečnosti, že poškozený využil všech dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, jakož i pro posouzení otázky rozsahu poskytnuté náhrady s ohledem na výši, jež je poskytována Evropským soudem pro lidská práva, neboť tato otázka nebyla odvolacím soudem posouzena zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod R 58/2011, (dále jen „Stanovisko“) uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu věta třetí je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. . Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Otázka nakolik se přiznané zadostiučinění na vnitrostátní úrovni může lišit od finanční kompenzace, již by v obdobném případě přiznal Evropský soud pro lidská práva, byla dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, dovodil, že za přiměřené zadostiučinění na vnitrostátní úrovni lze považovat takové částky, které dosahují alespoň 45 % částky, kterou by poškozenému v obdobném případě přiznal Evropský soud pro lidská práva sám. Potud je tedy předpoklad odvolacího soudu správný. Uvedené nižší odškodnění je však akceptováno za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude stanovena na základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného členského státu, jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. ). V posuzované věci bylo proto třeba zkoumat, zda využití vnitrostátního prostředku nápravy představovalo pro žalobce rychlejší a účinnější prostředek nápravy, a zda se mu dostalo přiměřeného zadostiučinění za újmu utrpěnou nepřiměřenou délkou řízení bez dalších průtahů.

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaná na žalobcovu žádost o přiměřené zadostiučinění zareagovala až po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, respektive 11 měsíců poté, co ji žalobce o odškodnění nemajetkové újmy požádal, avšak žalobci žádnou finanční kompenzaci nepřiznala. Žalobce se tedy svého práva musel domáhat soudní cestou, přičemž rozhodnutí, kterým byla žalobci přiznána částka 60.000,- Kč, se stalo pravomocným po 3 letech od uplatnění nároku u žalované. Za těchto okolností a s ohledem na to, že žalobce již před účinností podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, jelikož v té době neměl k dispozici účinný prostředek nápravy na vnitrostátní úrovni, neshledal dovolací soud důvod pro to, aby bylo žalobci přiznáno odškodnění nižší, než by mu mohlo náležet na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Nejvyšší soud rovněž v uvedeném Stanovisku pod bodem VI. uvedl, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).

Přestože soudu I. stupně ani soudu odvolacímu nelze vytknout, že výše uvedené závěry ve svých rozhodnutích nezohlednily, neboť v době jejich rozhodování nebylo Stanovisko vydáno, mohly přihlédnout k vodítku, jež obecným soudům poskytla Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva v podobě Manuálu pro aplikaci , kde jsou uvedeny totožné základní částky i způsob zvyšování či snižování částky zadostiučinění s ohledem na posouzení jednotlivých kritérií až e) . Nalézací soudy však při stanovení výše finančního odškodnění vyšly ze základní částky ve výši 10.000,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, aniž by dospěly k závěru, že je třeba tuto základní částku jakýmkoliv způsobem zvyšovat či snižovat. Přestože soudy uzavřely, že žalobce se na celkové délce řízení podílel jen minimálně, a naopak využil všech dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, odvolací soud k této skutečnosti při stanovení celkové částky zadostiučinění nepřihlédl.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , veřejnosti dostupném na internetových stránkách www.nsoud.cz, dovodil, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně.

Z uvedeného je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, § 84).

V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až , jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován , byla náhrada za porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, k níž došlo v řízení ukončeném ke dni 22. 3. 2006, přiznána až v říjnu 2009. Tato skutečnost pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobkyni účinnější a dostupnější.

Odvolací soud tím, že vyšel ze základní částky ve výši 10.000,- Kč za rok a nezohlednil dostatečně kriterium , dospěl k výsledné částce zadostiučinění, kterou dovolací soud s ohledem na výše uvedené závěry nepovažuje za přiměřenou závažnosti vzniklé újmy a konkrétním okolnostem případu.

Protože právní posouzení nároku žalobce z hlediska možnosti snížení odškodnění z důvodu snazší dostupnosti vnitrostátního prostředku nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a z hlediska posouzení kritéria jednání poškozeného, který využil všech dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, ze strany odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle věta prvá vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.

Soud odvolací je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. prosince 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu