Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1729/2010

23

Cdo 1729/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce M. F., zast. JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovanému Ing. Z. S., zast. JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 18, o zaplacení 1.900.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2009, č. j. -163, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. -115, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.900.000,- Kč s 1,54% úrokem z této částky od 1. 8. 2005 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 138.625,- Kč k rukám jeho právního zástupce.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. -163, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1.900.000,- Kč s přísl., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu celkem 192.754,- Kč, a to k rukám jeho právního zástupce, a žalobce je povinen zaplatit České republice na účet soudu prvého stupně částku 50.667,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že žalobce v žalobě požadoval po žalovaném zaplacení částky 1.900.000,- Kč s přísl. z důvodu, že ji dne 1. 8. 2003 žalovanému předal za účelem úhrady zboží, které „nezajistil“ a přesto předmětnou částku žalobci přes výzvy nevrátil. Dále uvedl, že žalobce nenavrhl žádný důkaz k prokázání tvrzení ohledně převzetí částky v žalované výši dne 1. 8. 2003 žalovaným. Z výpovědi pracovnice banky, která nevěděla ničeho i identitě muže, jenž peníze v bance převzal, tato skutečnost prokázána nebyla. Rovněž ze svědeckých výpovědí, že žalovaný byl ústně upomenut o vrácení předmětné částky a že žalovaný prohlásil, že částku vrátí, nebylo dle odvolacího soudu možno dospět k závěru, že žalovaný od žalobce tyto peníze převzal.

Vzhledem k tomu, že žalovaný „připustil“, že kdysi převzal od žalobce za účelem nákupu plechů částku 1.400.000,- Kč, přistoupil odvolací soud k posouzení y ze dne 20. 8. 2003 podepsanou žalobcem. Ze znaleckých posudků uvedené y vyplynulo, že je opatřena pravým podpisem žalovaného a že byl učiněn až po vyhotovení y na fotokopírovacím zařízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce o zneužití podepsaných bianco papírů ze strany žalovaného.

Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že ze samotného obsahu y se podává, že žalobce potvrdil převzetí částky 2.700.000,- Kč od žalovaného a že nemá vůči žalovanému jiných pohledávek, odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná.

Dovoláním ze dne 15. 2. 2010 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle a své dovolací námitky podřadil důvodům uvedeným v ust. a odst. 3 , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V odůvodnění dovolání žalobce odvolacímu soudu vytkl zejména nesprávné hodnocení důkazů. Namítl, že odvolací soud nehodnotil veškeré důkazy ve vzájemné souvislosti. Upozornil, že odvolací soud dílem v rozhodnutí uvedl, že si žalovaný částku 1,9 milionu Kč nepůjčil, avšak současně připustil, že si částku půjčil a na základě dokladu v rámci vrácení částky 2,7 milionu Kč vrátil.

Dále uvedl, že se žalovaný k nařízenému jednání nikdy nedostavil, a proto nemohl být vyslechnut jako účastník řízení, což mu sice zákon umožňuje, avšak v dané věci „této možnosti zneužil“. Poukázal na fakt, že částku 1.900.000,- Kč dovolatel ze svého účtu vybral právě kvůli obchodu se žalovaným, což vyplynulo mj. též z výslechu svědka K., přičemž jiný důvod k vybírání uvedené částky neměl. Uvedená suma byla dovolatelem zajištěna pro žalovaného pro koupi a následný prodej plechů do společnosti FERONA. Svědeckými výpověďmi bylo v řízení prokázáno, že peníze žalovaný žalobci nikdy nevrátil, a že doklad č. 3/17885 není pravdivý, jelikož z obsahu znaleckého posudku č. j. KUP-1788/Kl-3-206 ze dne 18. 4. 2006 vyplynulo, že ruční podpisy na dokladech č. 3/17885 ze dne 20. 8. 2003 a č. 5/17885 ze dne 5. 9. 2003 byly vyhotoveny současně, a do uvedené y byla část textu dopsána dodatečně. Dovolatel poukázal na to, že žalovaný vytvořil další doklady, kvůli nimž vedl žalobce s žalovaným další spor u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. .

Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.

Žalovaný se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvého stupně a obsahu spisu, nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobcem), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. a jím bylo dovolání též sepsáno ( ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání žalobce je dle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud se neztotožňuje s námitkou dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje protichůdné závěry.

Odvolací soud na str. 4 rozsudku vysvětlil, že žalobce neprokázal, že by žalovanému dne 1. 8. 2003 předal částku 1.900.000,- Kč a tím neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že od něj žalovaný dne 1. 8. 2003 převzal uvedenou částku.

Protože však žalovaný sám (jak plyne z úředního záznamu o podaném vysvětlení před policejním orgánem ze dne 29. 3. 2004) uvedl, že – aniž by si vzpomněl kde a kdy – od žalobce obdržel částku 1.400.000,- Kč, a v řízení vyplynulo, že žalovaný pro žalobce vyvíjel obchodní činnost, zabýval se odvolací soud tím, zda žalovaný neměl vůči žalobci pohledávku v uvedené výši. Z provedeného dokazování, zejména z obsahu y ze dne 20. 8. 2003, v němž žalobce potvrdil, že účastníci řízení vůči sobě nemají žádné finanční závazky, dovodil, že žalovaný uvedenou pohledávku vůči žalobci vypořádal, a proto není žaloba po právu (str. 4 a 5 rozsudku). Přitom se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobce o zneužití bianco podepsaných listin žalovaným (tj. y z 20. 8. 2003) a vycházel přitom ze znaleckého posudku Kriminalistického u v Praze.

Dovolatel dále v dovolání vyjádřil zejména nesouhlas s odlišným hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem, který poté dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( .

V posuzovaném případě lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel v dovolání namítal, že řízení trpí tzv. jinými vadami řízení, tj. že odvolací soud dospěl odlišným hodnocením důkazů k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, což by v posuzované věci bylo dovolacím důvodem i v případě, že by dovolatel takovou vadu řízení v dovolání nenamítal.

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může zopakovat dokazování za podmínek upravených v ustanoveních a 3 nebo je i doplnit o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má být prokázána účastníky navrženými důkazy, které dosud nebyly provedeny, nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování ( ). Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje (dokazování nezopakuje způsobem upraveným v ustanovení a 3 ve spojení s ustanovením či nedoplní za podmínek vymezených v ustanovení ve spojení s ) a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Zbývá dodat, že v tzv. sporných řízeních, ovládaných zásadou projednací, může odvolací soud doplnit dokazování i o jiné než účastníky navržené důkazy, avšak jen v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu ( ve spojení s větou první ). Zákon zde má na mysli situaci, kdy z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení) vyplynula existence určitého – účastníky nenavrženého – důkazu, jehož provedení se jeví potřebným k řádnému (správnému a úplnému) objasnění skutkového základu sporu. Má-li účastníky nenavržený důkaz vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 71 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto omezení neplatí pouze v tzv. nesporných řízeních (v řízeních vyjmenovaných v ustanovení ), jež jsou – na rozdíl od řízení sporných – ovládána zásadou vyšetřovací.

Odvolací soud v dané věci dospěl ke skutkovému závěru, přičemž jak uvedl, vycházel „ze žalobních tvrzení, stanoviska žalovaného vyjádřeného před soudem prvního stupně a v odvolání a ze zjištění soudu z provedených důkazů“, že žalobce neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaný od žalobce dne 1. 8. 2003 převzal částku 1.900.000,- Kč. Vycházel přitom ze stejných důkazů jako soud prvního stupně (zejména svědeckých výpovědí svědků V K., Z. L., J. K., pracovnice spořitelny a dalších), aniž by důkazy provedené soudem zopakoval a v rozporu s ust. § 213 tak dospěl k jinému skutkovému závěru v této otázce než soud prvního stupně.

Odvolací soud tím řízení zatížil vadou dle ust. , k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti a dovolacímu soudu proto nezbývá, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.

Vzhledem k uvedenému závěru se již dovolací soud nezabýval dalšími námitkami dovolatele, zejména týkajícími se převzetí částky 1.400.000,- Kč a posuzováním y z 20. 8. 2003, které bude nutno posoudit v dalším řízení, mj. s ohledem na závěry učiněné v otázce převzetí částky 1.900.000,- Kč.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( , ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení vč. nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2011

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu