Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2798/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CCS Česká společnost pro platební karty s.r.o., se sídlem v Praze 8, Libni, Chlumčanského 497/5, PSČ 180 00, IČO 27916693, proti žalovanému J. H., s místem podnikání ve V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651, o zaplacení částky 118 669,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. -69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. -46, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 117 044,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 3. 4. 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 624,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 3. 4. 2008 do zaplacení (výrok od bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 4. 9. 2006 objednal u žalobkyně dodávku 8 kusů jednotek určených ke sledování vozidel prostřednictvím internetového prohlížeče s příslušenstvím a poskytování služeb iMonitor. V objednávce byl odkaz na všeobecné smluvní podmínky žalobkyně a ceník. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), objednávku žalovaného jako návrh smlouvy, který žalobkyně přijala (písemně jej neodmítla), přičemž zaplacením sjednané ceny žalovaným dne 20. 9. 2006 nabyla smlouva v souladu s článkem IV bod 2 obchodních podmínek účinnosti. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, na tři roky. Vzhledem k tomu, že žalovaný od července 2007 přestal služby poskytované žalobkyní hradit, tj. po dobu delší než tři měsíce, využila žalobkyně svého práva podle článku IV bodu 3 všeobecných obchodních podmínek a dopisem ze dne 18. 3. 2008 odstoupila od smlouvy.

Soud prvního stupně shledal nárok uplatněný žalobou důvodným, jak pokud jde o zaplacení služeb poskytnutých žalobkyní do zániku smlouvy dne 21. 3. 2008, tak i pokud jde o smluvní pokutu ve výši uplatněnou v souladu s ustanovením (dále jen „obč. zák.“) a článkem IV bod 3 všeobecných smluvních podmínek za nedodržení stanovené doby trvání smlouvy, neboť odstoupení od smlouvy se podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Zánikem smlouvy však nevznikl žalovanému nárok na vrácení zaplacené kupní ceny ani zaplacených poplatků za poskytnuté služby, jak v řízení uplatňoval.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. -69, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že nárok na zaplacení ceny služeb ve výši 41 768,60 Kč a na smluvní pokutu ve výši 76 176 Kč včetně dohodnutého úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužných částek je v souladu se smluvním ujednáním účastníků. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že objednávka žalovaného ze 4. 9. 2006 je tvořena jedním listem oboustranně potištěným obsahujícím identifikační údaje o žalovaném a mj. odkaz na obchodní podmínky a prohlášení žalovaného, že byl s ustanoveními obchodních podmínek seznámen a vyslovuje s nimi souhlas. Na druhé straně y jsou specifikovány doplňkové komponenty k mobilní jednotce, datum 4. 9. 2009, vypsané jméno žalovaného a připojen jeho vlastnoruční podpis s otiskem razítka. Na originále přílohy k objednávce z téhož dne s podpisem žalovaného a s otiskem razítka jeho firmy jsou vypsány SPZ celkem osmi vozidel s označením jednotek a vyznačením údaje tří roků pro poskytování předmětné služby. Z uvedených listin, tvrzení žalovaného a výpovědi svědka odvolací soud dovodil, že žalovaný měl k dispozici při podpisu objednávky kompletní text, včetně ujednání o obchodních podmínkách, které se staly součástí smlouvy ve smyslu obch. zák.

Odvolací soud potvrdil i správnost závěrů soudu prvního stupně ohledně žalovaným namítané neplatnosti smlouvy účastníků z hlediska § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, když žalovaný nemusel, pokud neměl o služby žalobkyně zájem, žádnou smlouvu s ní uzavírat, event. měl poté možnost dohodnout se s žalobkyní na ukončení smlouvy.

Namítal-li žalovaný, že pro vady plnění nemohl dodané zařízení a služby řádně užívat, není toto jeho tvrzení dle závěru odvolacího soudu opodstatněné. Obecnost jeho tvrzení neumožnila soudu se jimi zabývat.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ], které spatřuje v hodnocení otázek – zda žalovaný splnil své procesní povinnosti po výzvě pode a a zda byla smlouva účastníků platná z hlediska ustanovení a obč. zák. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle , podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel je přesvědčen, že unesl důkazní břemeno svých tvrzení, a po poučení soudem podle a 3 odkázal při jednání na své předchozí vyjádření ve věci z 29. 4. 2009, na odpor ze dne 18. 12. 2008 a na podání ze 17. 7. 2009, kde konkrétně uvedl, jaká služba měla být poskytována, namítal konkrétní vady služby spočívající v nedostatečném přenosu údajů o pozicích a jízdách vozidel vůbec nebo v hlášení fiktivních poplachů několikrát za noc s tím, že příčiny takových výpadků nemohl žalovaný znát.

Dovolatel dále namítl neplatnost smlouvy účastníků podle § 39 obč. zák., neboť dovolatel potvrdil, že žalobkyně jako poskytovatel služby „neručí za bezpečnost a přesnost dat“, a dále pro závazek, že nebude náhradu takové škody uplatňovat u CCS. Tím se jako účastník smlouvy předem vzdal svých práv. Smlouva je podle ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná i proto, že se příčí dobrým mravům. Jde o nevyváženou a pouze jednostranně výhodnou smlouvu, neboť podle všeobecných obchodních podmínek si žalobkyně přisvojuje právo jednostranně měnit smlouvu. Absolutní neplatnost smlouvy je dána rovněž tím, že žalovaný neprojevil vůli uzavřít smlouvu zahrnující obě strany objednávky, protože měl při podpisu k dispozici jen jednu její stranu. Výkon práva na zaplacení smluvní pokuty je také v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť poskytování služby bylo vadné.

Vada řízení spočívá podle žalovaného ve skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal s odvoláním žalovaného a nezabýval se tzv. „opomenutými důkazy“. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že nikoliv.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč.

V dané věci napadá žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 41 768,60 Kč s příslušenstvím a o peněžitém plnění ve výši 76 176 Kč. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle ObchZ obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 100 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je nutno i přípustnost dovolání zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 100 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného , aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 100 000 Kč.

Z dovolání žalovaného dále vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je napadán i ve výrocích pod body I a II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.

Z ustanovení až ve znění účinném od 1. ledna 2001 však vyplývá, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle věty první a odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu