Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2931/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou, se sídlem v Mostě, SNP 1872, PSČ 434 01, proti žalovaným 1) J. G., jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. B., zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Pekařská 19, PSČ 412 01 a 2) JUDr. P. H., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -134, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. února 2008, č. j. -79, určil, že „pohledávka žalobce uplatněná v konkursu vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. ve věci úpadce V. B., a to ve výši 624.000,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného s 10% úrokem z prodlení od 6. dubna 2000 do 20. října 2003, z titulu nezaplacené smluvní pokuty z nájemní smlouvy uzavřené dne 15. dubna 1999 ve výši 31.200,- Kč a z titulu přiznaných soudních nákladů řízení ve výši 36.200,- Kč, jsou po právu bez práva na oddělené uspokojení a zařazují se do druhé třídy k uspokojení“ (výrok I.), žalobu „v části pohledávky ve výši 1.482.000,- Kč o zaplacení smluvní pokuty“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a druhého žalovaného rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -134, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé o určení pravosti pohledávek ve výši 624.000,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného, ve výši 221.049,85 Kč z titulu úroků z prodlení a ve výši 31.200,- Kč z titulu smluvní pokuty „co pohledávek druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení“ potvrdil; jinak rozsudek soudu prvního stupně v daném výroku změnil tak, že „se zamítá žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 36.200,- Kč z titulu přiznaných soudních nákladů“ (první výrok). V zamítavém výroku ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ohledně pohledávky ve výši 1,310.600,- Kč“ potvrdil, jinak jej změnil tak, že „se určuje pravost pohledávky žalobce za úpadcem ve výši

171.600,- Kč co pohledávky druhé třídy“.

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož úpadce na základě nájemní smlouvy ze dne 15. dubna 1999, uzavřené s předchůdcem žalobce JUDr. D. R., užíval halu na pozemku st. p. č. 324, v k. ú. Louka u Litvínova za měsíční nájemné 52.000,- Kč, přičemž nájemní vztah vznikl k 1. květnu 1999 a zanikl výpovědí k 30. dubnu 2000. Jelikož v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by úpadce v období, kdy trval „nájem“, uhradil nájemné, shledal pohledávku z titulu dlužného nájemného v částce 624.000,- Kč po právu. Vzhledem k tomu, že úpadce byl v prodlení s úhradou nájemného, vzniklo žalobci právo na zaplacení úroků z prodlení v souladu s za období od 6. dubna 2000 do 20. října 2003 (do dne prohlášení konkursu na majetek úpadce) v celkové částce 221.049,85 Kč (potud odvolací soud „pouze doplnil přesnou výši úroků z prodlení v souladu s přihláškou pohledávky“).

Ohledně pohledávky z titulu smluvní pokuty (sjednané v bodu IV. nájemní smlouvy) odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož žalobci vůči úpadci vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 5 % z dlužné částky nájemného za každý započatý měsíc prodlení, s tím, že výše smluvní pokuty za jeden měsíc prodlení činí 2.600,- Kč. Při celkové délce prodlení se zaplacením měsíčního nájemného v trvání 78 měsíců [období prodlení od května 1999 do května (správně dubna) 2000] tak smluvní pokuta činí 202.800,- Kč a při zohlednění již přiznané částky ve výši 31.200,- Kč soudem prvního stupně odvolací soud z tohoto titulu určil pravost pohledávky z titulu smluvní pokuty i co do částky 171.600,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částek 624.000,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného, 221.049,85 Kč z titulu úroků z prodlení a 31.200,- Kč z titulu smluvní pokuty a v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé ohledně částky 171.600,- Kč z titulu smluvní pokuty, podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení a c) , (dále jen „ “), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek, zda:

1) Je komplementář komanditní společnosti po prohlášení konkursu na její majetek aktivně legitimován k podání přihlášky své pohledávky za dlužníkem, který je úpadcem, v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce?

2) Je komplementář komanditní společnosti po prohlášení konkursu na její majetek aktivně legitimován k podání žaloby o určení pravosti a výše své pohledávky v konkursní věci svého dlužníka – úpadce?

Dovolatel zdůrazňuje, že žalobce byl komplementářem společnosti URBAN & VOHANKA komanditní společnost, identifikační číslo osoby 44 22 36 84 (dále jen „společnost“), přičemž na majetek této společnosti prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. -28. Tímto okamžikem přešlo podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “), oprávnění nakládat s majetkem společnosti na správce konkursní podstaty. Jelikož podle ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jsou komplementáři společníky komanditní společnosti, kteří za závazky společnosti ručí celým svým majetkem, je žalovaný přesvědčen o tom, že žalobce po prohlášení konkursu na majetek společnosti nebyl oprávněn nakládat se svým majetkem a tudíž nebyl ani aktivně legitimován k podání přihlášky pohledávky v konkursním řízení. Skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2005, č. j. -269, byl návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti zamítnut pro neosvědčení úpadku, na výše uvedeném ničeho nemění. Z týchž důvodů žalobce nebyl aktivně legitimován ani k podání žaloby o určení pravosti pohledávky v projednávané věci.

Dále dovolatel namítá, že soudy neposoudily správně otázku samotné existence pohledávky, resp. „neposoudily po právní stránce správně y o právních úkonech, o nichž žalobce tvrdí, že na jejich základě je věřitelem tvrzených pohledávek“. V této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce se podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. září 2000 a dodatku č. 1 k této smlouvě nestal věřitelem pohledávky z titulu smluvní pokuty. Současně je přesvědčen, že „údajná smluvní pokuta by nadto stejně byla jako nepřiměřeně vysoká v rozporu s dobrými mravy, tedy nemohla by být žalobci vůbec přiznána“.

Konečně poukazuje na skutečnost, že „se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou o neexistenci tvrzené pohledávky, resp. posloupnosti a pravosti doložených listin“, na které v dovolání blíže odkazuje.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání druhého žalovaného v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b) , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že řešení otázek, které má dovolatel za zásadně právně významné, je zcela zjevné a právní názor formulovaný v této souvislosti dovolatelem je evidentně nesprávný.

Je tomu tak již proto, že ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neplyne, že by osoba ručící svým majetkem za závazky třetí osoby (v daném případě komplementář ručící za závazky komanditní společnosti) byla v důsledku prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka zbavena oprávnění nakládat se svým majetkem; majetek takového ručitele nemůže být postižen ani postupem podle ustanovení .

Přitom na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky, zda se žalobce stal věřitelem pohledávky z titulu smluvní pokuty, když právní závěr soudů nižších stupňů a jimi provedený výklad smlouvy o postoupení pohledávky, včetně dodatku č. 1 respektuje výkladová pravidla obsažená v ustanovení , , jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulované Nejvyšším soudem např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání druhého žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl – z týchž důvodů, pro které shledal dovolání zčásti nepřípustným – jako zjevně bezdůvodné ( ).

Přitom současně vyhodnotil z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu jako nevýznamný poukaz dovolatele na rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy s ohledem na její výši, když jde o obecné a nijak neodůvodněné konstatování, nehledě na to, že o rozporu s dobrými mravy z hlediska výše sjednané smluvní pokuty v poměrech dané věci (smluvní pokuta byla určena způsobem 5 % z dlužné částky měsíčně, tj. po zaokrouhlení 0,165 % za každý den prodlení) hovořit nelze (k tomu srov. např. obecně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2006, sp. zn. , který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Rozhodné znění , podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i v témže znění.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu