Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1211/2011

22

Cdo 1211/2011

ROZSUDEK

České národní banky,

se sídlem v Praze, Na Příkopě 28, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2010, č. j. -110, takto:

I.  Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2008, č. j. -80, ve výroku I. zastavil řízení „ohledně 1. žalovaného Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního se sídlem v Praze“, ve výroku II. zamítl „proti 2. žalovanému ČR – Ministerstvu financí se sídlem v Praze a 3. žalovanému ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Územní pracoviště Ústí nad Labem, žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí: stavba čp. 688 na st.p.č. 2707/1, garáž bez čp/če na st.p.č. 2707/2, st.p.č. 2707/1, st.p.č. 2707/2, st.p.č. 2676/1, st.p.č. 2676/2, všechny zapsány na listu vlastnictví č. 1593 pro katastrální území Ústí nad Labem u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem“, a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.

Žalobkyně opírala vlastnické právo k nemovitostem o sukcesi do práv své předchůdkyně - Státní banky československé (dále též jen „SBČS“). Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že k 1. 2. 1992, kdy nabyl účinnosti , o Státní bance československé, byl stav zápisu sporných nemovitostí shodný s dnešním potud, že vlastnické právo bylo a je zapsáno pro stát – Českou republiku s tím, že do 31. 12. 1992 bylo zapsáno právo hospodaření pro SBČS, nyní je zapsáno právo hospodaření pro žalobkyni. Uvedl, že v době od vydání , o Státní bance československé, byla ústřední banka právnickou osobou, která hospodařila s majetkem státu. Ze žádného ustanovení , o Státní bance československé, ani ze , o České národní bance (dále též jen „ČNB“), nevyplývá, že majetek státu, s nímž do 31. 12. 1992 hospodařila právní předchůdkyně žalobkyně, tj. Státní banka československá, po tomto datu přešel do vlastnictví žalobkyně. Ze znění (v rozsudku uveden omylem „ “) v platném znění soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně hospodaří s majetkem, který jí stát svěřil, tedy s majetkem státu; pokud by zákonodárce chtěl vyjádřit, že jde o přechod majetku na žalobkyni, použil by jinou terminologii.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. rozsudku).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Předmětem sporu jsou nemovitosti, jejichž vlastníkem byl – to je mezi stranami nesporné - do roku 1992 stát s tím, že právo hospodaření k tomuto nemovitému majetku měla Státní banka československá. Žalobkyně v řízení neprokázala existenci právních skutečností, které by zakládaly její vlastnictví k daným nemovitostem. Její tvrzení, že ke dni 1. 2. 1992, kdy nabyl účinnosti , přešel majetek státu, se kterým do té doby hospodařila Státní banka československá, do jejího vlastnictví, nemá oporu v zákoně, který výslovně přechod státního vlastnictví na banku neupravuje a nelze jej ani dovodit. Argumentace žalobkyně svědčí pouze o kontinuitě ústřední banky státu v letech 1990 až 1993 a o právní subjektivitě žalobkyně, která není sporná.

Po změně společenských vztahů v roce 1989 byly věci ve vlastnictví státu převáděny, příp. přecházely na jiné subjekty způsobem stanoveným výslovně zvláštním zákonem, a to zejména , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Z žádného ustanovení těchto zákonů přechod, případně převod vlastnictví věcí státu na SBČS (resp. ČNB) nevyplývá.

Odvolací soud tedy dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žaloby; přesto napadené rozhodnutí změnil, jelikož soud prvního stupně pochybil, pokud v řízení jednal na straně žalované s několika „účastníky“. Je-li jako účastník řízení označen stát, pak jde vždy jen a pouze o jediného účastníka, jehož jménem jedná příslušná organizační složka. Za stát však může před soudem vystupovat ve věci týkající se jednoho nároku jen jedna jeho organizační složka. Označila-li žalobkyně tři organizační složky státu, pak měl soud prvního stupně objasnit, která z označených složek je ve věci příslušná vystupovat za stát,  a jen s ní dále v řízení pokračovat. Odvolací soud proto vyšel z ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s tím, že v této věci je příslušný za stát vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Proti státu, jehož jménem jedná tato organizační složka,  pak odvolací soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o (dále jen „ “) a uplatnila dovolací důvod uvedený v Dovolatelka uvedla, že její vlastnictví k nemovitostem, se kterými hospodaří, vyplývá ze , o Státní bance československé (SBČS), jelikož k 1. 2. 1992 došlo ze zákona k přechodu majetku státu, se kterým SBČS do té doby hospodařila, do jejího vlastnictví. Tento zákon je tedy právním titulem přechodu veškerého majetku státu, s nímž do 1. 2. 1992 (nabytí účinnosti ) hospodařila SBČS, na ni samotnou. V citovaného zákona je uvedeno, že SBČS má v majetkoprávních vztazích při nakládání s vlastním majetkem postavení podnikatele; odporuje logice, aby zákonodárce upravil kritéria pro nakládání s vlastním majetkem centrální banky, aniž by jí jakýkoli takový majetek zamýšlel svěřit. Potvrzení postavení ústřední banky jako subjektu vlastnicky plně odděleného od státu bylo obsaženo i v ústavním zákoně č. , o československé federaci, (článek 14), s účinností od 29. 10. 1992. Ústavní pak rovněž vycházel z majetkové suverenity SBČS. ČNB, která se od 1. 1. 1993 řídí , se jako právní nástupce bývalé SBČS stala na základě tohoto zákona svrchovaným vlastníkem majetku SBČS. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že majetek, se kterým ČNB disponuje, má odlišný režim, pokud jde o majetek držený jejími právními předchůdkyněmi do 1. 2. 1992, se kterým podle názoru soudu pouze hospodaří; majetek nabytý teprve po tomto datu je jejím vlastnictvím. S tímto názorem ovšem dovolatelka nesouhlasí, neboť zcela odporuje koncepci majetkového postavení centrální banky a vytváří prakticky těžko vyložitelnou a aplikovatelnou konstrukci dvojího majetku v dispozici ČNB. Faktickou neexistenci takové konstrukce podporuje i fakt, že právní řád nikde neobsahuje pravidla pro tento režim, a to jak v oblasti nakládání s majetkem státu, tak v oblasti účetnictví. , se stal právním titulem pro vstup SBČS do vlastnických práv s tím, že následující právní úprava (rozdělení federace) tento fakt respektovala a vycházela z něj. Dovolatelka tedy vytýká soudům obou stupňů, že předmětnou věc neposoudily v kontextu s právním řádem; navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.  

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Rozhodnutí odvolacího soudu je po obsahové stránce rozhodnutím potvrzujícím, takže dovolání podle , na které se dovolatelka odvolává, přípustné není. Nejvyšší soud nicméně po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku právního osudu nemovitých věcí, které byly do 1. 2. 1992 ve vlastnictví státu a ke kterým měla SBČS právo hospodaření; tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

V dané věci je předmětem sporu vlastnické právo k nemovitostem, které byly do 1. 2. 1992 ve vlastnictví státu a ke kterým měla SBČS právo hospodaření. Na žalobkyni leželo důkazní břemeno ohledně skutečností, o které nabytí vlastnického práva opírala. Žalobkyně tvrdila, že její vlastnické právo vzniklo ze zákona, a to přechodem majetku ze Státní banky československé. Bylo tedy třeba se v první řadě zabývat otázkou, zda vlastnické právo ke sporným nemovitostem, které do 1. 2. 1992 byly ve vlastnictví státu, přešlo na SBČS.

Státní banka československá byla zřízena , o Státní bance československé. V tohoto zákona se uvádělo, že banka převezme veškerá práva a závazky osob tam uvedených, včetně Národní banky československé. Ustanovení pak znělo: „Na návrh banky provedou soudy zápis vlastnických a jiných práv na československý stát (Státní banka československá) s odvoláním na tohoto zákona“. Z tohoto ustanovení se podává, že ač banka byla právnickou osobou ( citovaného zákona), připadla vlastnická a jiná práva osob, včetně Národní banky československé, která SBČS „převzala“, státu. Na tomto stavu nic nezměnily ani následující zákony o Státní bance československé. To platí i pro předmětné nemovitosti, které, jak již bylo uvedeno, byly ve vlastnictví státu.

Z žádného ustanovení pak nevyplývá, že by majetek ve vlastnictví státu, k němuž měla SBČS právo hospodaření, přešel do jejího vlastnictví. Lze poukázat i na to, že jiné zákony, které upravovaly přechod majetku státu na jiné subjekty, používaly jednoznačných formulací. Například: „Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky…“ ( , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). „Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby“ ( obč. zák.).  „Právo trvalého užívání pozemku podle , hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno“ ( obč. zák.). Podobné ustanovení , ani jiné zákony, na které dovolatelka poukazuje, neobsahují. Skutečnost, že takový přechod by snad byl žádoucí či účelný, či že je tak snad nastolen dvojí vlastnický režim majetku, který žalobkyně užívá, nemůže být rozhodující; při posuzování věci je třeba vycházet z objektivního práva.

Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že z některých právních předpisů se podává existence vlastního majetku žalobkyně. Tak v ústavního , o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a o jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, se uvádí, že „podle tohoto ústavního zákona se rozdělí i majetek Státní banky československé“ (viz též tohoto zákona). Na to navazuje , podle kterého „na Českou národní banku přechází majetek Státní banky československé v rozsahu stanoveném podle zvláštního zákona“ (podle poznámky se tímto zákonem rozumí ústavní ). Z těchto ustanovení se podává jen to, že podle představy zákonodárce měla mít SBČS nějaký majetek, není z nich však zřejmé, o jaký však šlo, resp. jak zákonodárce chápal pojem „majetek“ (mohlo jít o majetková práva, ke kterým nepochybně patřilo právo hospodaření s majetkem státu). Tuto otázku však není v tomto řízení třeba řešit, neboť v něm nejde o vyjasnění majetkového postavení žalobkyně, ale o spor o právo ke konkrétním nemovitostem. Dovolatelka též ve prospěch svého názoru argumentuje tím, že ustanovení , ve znění před novelou provedenou , znělo takto: „Česká národní banka má v majetkoprávních vztazích při nakládání s vlastním majetkem postavení podnikatele“. Ani toto ustanovení nic nevypovídá o nabývacím titulu ke sporným nemovitostem. Navíc toto ustanovení po provedené novelizaci zní: „Česká národní banka hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem, který jí byl svěřen státem“. Jak správně uvedl soud prvního stupně, vypuštění tohoto ustanovení a jeho nahrazení normou upravující pouze povinnosti při hospodaření s majetkem svěřeným žalobkyni státem možnost přijetí výkladu, zastávaného žalobkyní, ještě více zpochybnilo. Ostatně již v nalézacím řízení bylo konstatováno, že právní úprava této otázky je nepřehledná a že by tento problém měl být řešen legislativně. Námitka, že v případě, že by žalobkyně neměla vlastní majetek, bylo by nelogické přiznávat jí postavení podnikatele, jak výslovně činil , ve znění před novelou provedenou , neobstojí. Také státní podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, přičemž nemá vlastní majetek ( a 2 , o státním podniku). Takové řešení tedy není neobvyklé. Ovšem opět je třeba zdůraznit, že předmětem sporu není existence vlastního majetku žalobkyně, ale vlastnictví sporných nemovitostí. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; ostatně na věcně správné a přesvědčivé odůvodnění jeho rozhodnutí, stejně jako na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, lze odkázat. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému státu takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo ( , , ), nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 27. října 2011

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.                                                                                              předseda senátu