Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
0D7C3E4455069FE1C1257A4E006A46C7.html
HTML · 27.68 KB
No categories available
28 Cdo 2918/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání V. N., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 93/2011 , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 431/2009 (žalobkyně Věry Nelanové, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 29, proti žalovaným: 1. Hlavnímu městu Praze, IČ 0004 6581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semerádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, a 2. Městské části Praha 2, 120 00 Praha 2, Náměstí Míru 600/20, o vydání nemovitostí), takto:
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 431/2009 , bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 7. 12. 2010, č. j. 26 C 431/2009 -64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se vydání domu čp. 1368 a pozemku parc. č. 525 v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2037 pro toto katastrální území u katastrálního pracoviště katastrálního úřadu Praha. Žalobkyni bylo uloženo nahradit Hlavnímu městu Praze náklady řízení částkou 11.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí Praha 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 29. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 93/2011 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 7. 12. 2010, č. j. 26 C 431/2009 -64, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí Praha 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu a po dílčím doplnění dokazování dospěl k závěru o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu , jako rozsudku věcně správného včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaní namítali i proti odvolání žalobkyně, směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně, že o této právní věci bylo již soudem pravomocně rozhodnuto rozhodnutími soudů obou stupňů vydanými ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 17 C 19/96 . Šlo v tomto řízení rovněž o vydání domu čp. 1368 a pozemku parc. č. 525 v katastrálním území V., jejichž původním vlastníkem byl H. N. (jehož manželkou byla žalobkyně V. N.). Tyto nemovitosti připadly státu podle usnesení bývalého Lidového soudu trestního z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2042/53, a následně byly výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 12 z 10. 1. 1955, sp. zn. 191.1 – 23.XII.1953, převedeny na Bytový podnik Hlavního města Prahy. Usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze I ze 17. 1. 1955, sp. zn. Čd 347/55 , bylo povoleno vložení do pozemkové knihy vlastnického práva pro Čs. stát – Bytový podnik Hlavního města Prahy a byla vymazána poznámka „národní správa, dosavadní vlastník H. N.“. Po vydání zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, bylo uvedené usnesení Lidového soudu trestního v Praze z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2142/53, zrušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, 3 Rt 1/2008, a bylo vysloveno, že H. N. je účastníkem soudní rehabilitace. H. N. podal potom dne 31. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o uzavření dohody o vydání uvedených nemovitostí, která byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/96 a žaloba žalobce H. N. byla pravomocně zamítnuta i rozhodnutím odvolacího soudu (potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně) z 26. 8. 1998. Zamítnut byl i návrh H. N. o povolení obnovy řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 16. 9. 1999, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze z 30. 11. 1999.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že k projednání a k rozhodnutí v této právní věci bránila překážka věci rozsouzené (ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu ), neboť byl toho názoru, že v daném případě nešlo v případě žaloby žalobkyně V. N. o stejnou právní věc jako v případě žaloby žalobce H. N. (zemřelého manžela žalobkyně V. N.).
Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně na tuto projednávanou právní věc aplikoval zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ale měl za to, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, o jaký nárok podle citovaného zákona tu jde a jaký vliv má nyní žalobkyní tvrzená mimosoudní rehabilitace. Odvolací soud byl toho názoru, že v projednávané právní věci na základě žaloby H. N. vyplýval nárok tohoto původního vlastníka nemovitostí z ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. bez ohledu na jeho případnou rehabilitaci jako osoby podle zákona č. 119/1990 Sb. , tj. nejednalo se o případ, kdy oprávněné osoby musely postupovat podle ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. H. N. takto svůj nárok uplatnil ohledně odstranění téže majetkové křivdy (související s propadnutím majetku státu) ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a tento nárok nemůže být nyní jeho manželkou uplatněn po druhé; není tu rozhodné to, že H. N. nebyl v soudním sporu se svým nárokem úspěšný. Odvolací soud byl i toho názoru, že „pozdější rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, sp. zn. 3 Rt 1/2008, o tom, že H. N. je účasten soudní rehabilitace a o tom, že se zrušuje usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 1042/53, nemůže založit nový nárok pro žalobkyni V. N. Uvedené rozhodnutí nezakládá nárok ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb. a neprodlužuje nijak lhůtu k výzvě k vydání nemovitostí v návaznosti na rehabilitační výrok ve smyslu § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud ještě dodával, že má za to, že o soudní rehabilitaci H. N. bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb. po uplynutí lhůt v tomto zákoně stanovených (srov. § 33 odst. 1 i § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ), když návrh týkající se H. N. byl podán v roce 2008, tedy po uplynutí lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobkyně V. N. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , takže v tomto případě byla její žaloba o vydání nemovitostí soudem prvního stupně důvodně zamítnuta. Byl proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu .
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu .
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 5. 2011 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu . Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka má za to, že je nesprávná úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně není oprávněnou osobou k restituci, když svůj nárok k téže restituci uplatnil již právní předchůdce žalobkyně, původní vlastník H. N., který se svou žalobou nebyl v soudním řízení úspěšný, přičemž se však odvolací soud nezabýval tím, proč žalobce H. N. nebyl v soudním řízení úspěšný. Dovolatelka má proto za to, že důvodem k odmítnutí jejího nároku jako žalobkyně tu nemůže být samo dřívější uplatnění restitučního nároku jejím manželem H. N., když tento původní vlastník nebyl shledán oprávněnou osobou z důvodu absence trvalého pobytu H. N. na území České republiky.
Podle názoru dovolatelky je vadný i ten názor odvolacího soudu, že v tomto případě nemůže být oprávněnou osobou, když na ni nepřešel nárok z jejího právního předchůdce. Podle dovolatelky názor soudu, že „restituční zákony měly především zmírnit majetkové újmy těchto původních vlastníků a nikoli jejich právních nástupců“ nevyplývá z žádného restitučního předpisu a žádná taková podmínka v restituční předpisech stanovena není. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud H. N. nepodal za svého života návrh na soudní rehabilitaci a neuplatnil žalobu o vydání věcí z toho vyplývající, pak toto jeho právo předchází na jeho právní nástupkyni, protože zákon č. 119/1990 Sb. nezakazuje, aby žádost o soudní rehabilitaci vznesl až právní nástupce postižené osoby a nedovozuje, že by tu nebyly dány zákonné následky restituční. Podle názoru dovolatelky byla žalobkyně V. N. oprávněnou osobou, která restituční nárok uplatnila v zákonné lhůtě běžící jí od vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, 3 Rt 1/2008, kterým bylo zrušeno usnesení Lidového soudu trestního z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2042/53. Žalobkyně V. N. je tedy oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , když na daný případ dopadá ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vyjádření žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelky V. N. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru tohoto žalovaného žalobkyně není v tomto sporu aktivně legitimována, neboť jí nesvědčí právo, které měl jen její právní předchůdce H. N. Nárok na odstranění majetkové křivdy (vzniklé v důsledku trestního rozhodnutí) ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nemůže být uplatněn dvakrát, a to přesto, že H. N. nebyl se svým uplatněným nárokem úspěšný v soudním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 19/96 ). Žalované Hlavní město Praha je přesvědčeno, že u dovolání dovolatelky není dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř. “) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání v této věci může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci (sp. zn. 26 C 431/2009 Obvodního soudu pro Prahu 2) je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, měl dovolací soud na zřeteli uveřejněnou judikaturu ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, obsahující výkladové závěry související s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu . V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 uvedené Sbírky bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy došlo-li k nesprávnému postupu soudu v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), přičemž o nesprávný postup soudu jde zejména tehdy, byla-li tímto nesprávným postupem odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem, a to jmenovitě dovolateli (viz i rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). – Podle názoru dovolacího soudu k takové vadě řízení v daném případě postupem soudu nedošlo.
Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 29. 4. 2011 (sp. zn. 14 Co 93/2011 Městského soudu v Praze) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ), bylo třeba se v dovolacím řízení zabývat posouzením toho, zda odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo zda si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věci zejména podle ustanovení § 3 , § 4 , § 6 odst. 1 písm. a) , § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, splňují – li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí nebo jejich prohlášení za mrtvé, pak osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami právnické osoby podle § 4 odst.1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a fyzické osoby podle § 4 odst. 2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) věc přešla na stát i podle § 453a občanského zákoníku nebo podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb. ve znění zákona č. 67/1952 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I. ÚS 117/93 , uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, stanovil ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné (srov. § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 117/251/) právní názor: Zemřela-li osoba uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (na toto ustanovení je odkaz i v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991Sb. ) poté, co byl touto osobou uplatněn nárok na vydání věci anebo už byla s ní uzavřena dohoda o vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. , stávají se nároky předmětem dědictví po oprávněné osobě a do jejích práv mohou osoby uvedené v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy i manžel /manželka/ zemřelé oprávněné osoby, srov. písm. c/ ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ) jen jako dědicové oprávněné osoby. Oprávněnou osobou již uplatněný restituční nárok na vydání věci se může stát předmětem dědění, po jeho doložení (srov. č. 34/1993, str. 110/244/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 175m občanského soudního řádu se v řízení o dědictví zjišťují existující zůstavitelův majetek i dluhy. Podle názoru dovolacího soudu nelze za existující nárok majetkové povahy považovat nárok, který nebyl pravomocným rozhodnutím soudu přiznán a žaloba, domáhající se vyhovění tomuto nároku, byla zamítnuta.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud, jenž v tomto sporu měl na zřeteli v podstatě tatáž právní ustanovení i tytéž právní závěry z publikované judikatury soudů, ve svém rozsudku z 29. 4. 2011 (sp. zn. 14 Co 93/2011 Městského soudu v Praze) řešil (jak měla za to dovolatelka) některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by svým rozsudkem z 29. 4. 2011 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu , ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených ze strany žalovaných v řízení o dovolání jen žalovaným Hlavním městem Prahou, a to na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky rekapitulujícímu v podstatě pouze to, co již bylo ze strany žalovaného Hlavního města Prahy uplatněné v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 2. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.předseda senátu