Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2692/2010

28

Cdo 2692/2010

ROZSUDEK

M. L.

, Slovenská republika, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 6.419.088,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. -499, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. ledna 2008, č.j. -469, tak, že se žaloba o zaplacení částky 6.419.088,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 12. 9. 1996 do zaplacení zamítá (výrok I), zrušil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). /O náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 10. března 2009, č.j.

Při rozhodování o věci samé odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením SNB – odboru vyšetřování VB ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. ČVS:VV-799/23-91, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, jež bylo zastaveno usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 12. 1994 (jehož právní moc nastala 5. 6. 1995). Žalobce má proto nárok na náhradu škody způsobné nezákonným trestním stíháním podle až V příčinné souvislosti s trestním stíháním vznikla žalobci skutečná škoda ve výši 115.071,40 Kč (sestávající z nákladů obhajoby, cestovného a úroků z deponované peněžní částky); o povinnosti k její náhradě, spolu s příslušenstvím, rozhodl soud prvního stupně již (částečným) rozsudkem ze dne 18. června 2004, č.j. -164. Naproti tomu požadavek na náhradu ušlého zisku, shledal odvolací soud neopodstatněným, uzavíraje, že žalobce neprokázal, jaký příjem z podnikatelské činnosti ztratil v důsledku trestního stíhání, jestliže v potřebném rozsahu ani nevylíčil, jaké (již sjednané nebo připravované) obchody byly zmařeny trestním stíháním; takové skutečnosti – podle závěru odvolacího soudu – se nepodávají ani z podaného znaleckého posudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení ), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Konkrétně namítal, že v důkazní nouzi se ocitl i v důsledku vleklého trestního stíhání, během něhož se ztratila podstatná část jeho obchodní dokumentace. Dovozoval, že zmaření obchodů prokazují ostatní v řízení provedené důkazy, mezi jinými též výpověď jeho samotného a výpověď jeho manželky. Dovolával se též aplikace ustanovení , dle něhož může soud určit výši nároku podle své úvahy. Odmítl přitom i názor odvolacího soudu, že závěr o výši ušlého zisku se musí zakládat na konkrétních prokázaných skutečnostech o zmařených obchodních příležitostech. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle , přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání ( věty prvé ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatel konkrétní procesní vady nenamítá (jím uplatněný odkaz na je ryze formální, konkrétními skutečnostmi neodůvodněný) a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, jsou-li naplněny další důvody uplatněné žalobcem v dovolání ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V dané věci jde o objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením ( až ). Ta ke svému vzniku předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jež bylo ukončeno zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby (jež zde má obdobné účinky jako zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost; ), 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci (poškozeném). Tedy nejenom nárok na náhradu skutečné škody (jež byl žalobci v prokázané výši již přisouzen), ale i nárok na náhradu ušlého zisku ( obč. zák.) vznikají pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu – v případě nároku na náhradu ušlého zisku tehdy, bylo-li prokázáno, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Žádnou fikci ani domněnku ušlého zisku zákon nezakládá.

Způsob zjišťování výše ušlého zisku podnikatele závisí pak v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel, popř. (pokud předpokládané příjmy byly dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto prostředky nebyly vynakládány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 169, sešit 9, ročník 2002).

Jestliže v posuzovaném případě – v rovinně skutkových zjištění – odvolací soud uzavírá, že žalobce neprokázal, jaký příjem z podnikatelské činnosti ztratil v důsledku trestního stíhání, ba ani přesvědčivě nevylíčil, jaké (již sjednané nebo připravované) obchody byly zmařeny jeho trestním stíháním, nezbývá než uzavřít, že předpoklad vzniku majetkové újmy (stejně tak jako příčinné souvislosti) nebyl naplněn a odpovědnost státu za (toliko tvrzenou) majetkovou újmu v podobě ušlého zisku zde dána není. Neopodstatněné jsou žalobcovy námitky, že soud mohl při rozhodování postupovat podle ustanovení , podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Toto ustanovení totiž předpokládá, že vznik škody je prokázán a obtíže vznikají při určení její výše; jedině tehdy, prokáže-li poškozený v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. , publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ).

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem – o jehož revizi žalobce usiluje – dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl a v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Proto ani dovolací důvod podle naplněn není.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (s přihlédnutím k jejich obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti úřední ( ), dovolání zamítl ( části věty před středníkem ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly ( věty první, a ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2011

Mgr. Petr K r a u s, v. r.

předseda senátu