Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3266/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalovaným 1) VCES a.s., se sídlem v Praze 9, Na Harfě 337/3, PSČ 190 05, identifikační číslo osoby 26746573, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637 a 2) J. V., o 714 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č. j. -52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované 1) proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil ve vztahu k žalované 1) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. září 2009, č. j. -33, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 714 878 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (první věta výroku), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá věta výroku), není přípustné podle (dále též jen „ “), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že se odvolací soud „nevypořádal s otázkou zákonem neupravenou, t. j. co se stane, pokud se zaměstnanec – řidič přivede do podnapilého stavu poté, kdy je mu předáno zaměstnavatelem, t. j. provozovatelem motorového vozidla, příslušné motorové vozidlo.“ Dovolatelka se však mýlí, domnívá-li se, že jde o otázku zákonem neupravenou, neboť na tento případ pamatuje ustanovení , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), podle něhož se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí též řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu. V tomto případě je pro vznik postižního práva pojistitele dle cit. zákona nerozhodné, v jakém stavu byl řidič při předání vozidla ze strany provozovatele (zaměstnavatele), či zda řízení vozidla pod vlivem alkoholu provozovatel zavinil. Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěru vyjádřeného ve svém rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle kterého postihové právo ve smyslu stíhá nikoliv řidiče, který jako zaměstnanec pojištěného způsobil škodu poškozenému v opilosti, ale pojištěného, i když je právnickou osobou, jako zaměstnavatele řidiče, který tohoto řidiče použil pro plnění svých úkolů v rámci pracovněprávního vztahu. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou předestřená otázka nesplňuje kritéria dle , a proto v jejím řešení dovolací soud nemohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.

Přípustnost dovolání podle však nejsou způsobilé založit ani další námitky dovolatelky o tom, že vznik škody nezavinila, že o porušení povinnosti řidiče při řízení vozidla nevěděla a že nebyl odvolacím soudem uplatněn princip presumpce neviny. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že postižní právo pojistitele dle cit. zákona není právem na náhradu škody, nýbrž zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního nároku pojistitele stanoví pouze ustanovení cit. zákona a nelze je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody dle ustanovení a násl. , jak se mylně domnívá dovolatelka. Použití těchto ustanovení o odpovědnosti za škodu má význam pouze pro určení pojištěného, tedy toho, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje [srov. ].

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), pro nepřípustnost odmítl [ věta první a o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaná 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu