Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3726/2009

22

Cdo 3726/2009

ROZSUDEK

a) Ing. P. K.

, bytem v P., zastoupeného JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Myslbekova 15,

b) Ing. P. K.

, bytem v P., proti žalovanému

P. K.,

bytem v P., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, o určení, že částka ve výši 2,554.842,- Kč patřila do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č. j. –68, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. P. K. a žalovaným je žalovaný povinen nahradit žalobci Ing. P. K. náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Ing. P. K.III. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. P. K. a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. –40, určil, že „částka ve výši 2,554.842,- Kč, která byla uložena na účtu č. 399030470/0100, vedeného Komerční bankou, a. s., spadá ke dni

2. 10. 1994 do BSM manželů M. (r. č. 405825/438) a P. (r. č. 350628/044) K.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III. rozsudku).

Vyšel ze zjištění, že do bezpodílového spoluvlastnictví matky žalobců M. K., zemřelé 2. října 1994, a žalovaného patřila ke dni úmrtí žalované žalovaná částka, uložená na běžném účtu u Komerční banky, a. s., a že tato částka nebyla předmětem projednání dědictví po zemřelé. Žalobci prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť toto určení může být pokladem pro dodatečné projednání dědictví, jestliže se jím prokáže existence dalšího majetku zůstavitelky, s tím, že dodatečným rozhodnutím v dědickém řízení mohou žalobci, jakožto dědici zemřelé, dosáhnout toho, aby se příslušný dědický podíl ze žalované částky dostal do jejich dispozice. Tvrdil-li žalovaný, že sporná částka zahrnuje dar ve výši 1,500.000,- Kč od M. B., uvedené tvrzení ničím neprokázal, pouze čestným prohlášením uvedené osoby, které však soud prvního stupně vyhodnotil jako nespolehlivé s ohledem na to, že M. B. je partnerkou žalovaného Výsledek sporu se tak týká i jejích zájmů, přičemž tento důkaz nebyl podpořen žádným dalším důkazem o tom, že M. B. s touto částkou skutečně disponovala a o tom, jak a kdy byla částka připsána ve prospěch účtu u Komerční banky, a. s., u něhož byl k 2. říjnu 1994 zjištěn sporný zůstatek.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. -68, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.

Poukázal na skutečnost že dědické řízení po M. K., zemřelé 2. října 1994 bez zanechání závěti, bylo vypořádáno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 1997, č. j. -31, jímž byla mimo jiné schválena dědická dohoda účastníků. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že částka, která je předmětem tohoto řízení, v první fázi dědického řízení nebyla zmíněna a tudíž ani soudem vypořádána. Z podnětu žalobce Ing. P. K. bylo dne 19. října 2005 zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, jehož předmětem měla být pohledávka za žalovaným „z důvodu jeho majetkových práv a povinností jakožto majitele účtu u Komerční banky, a. s.“, na němž se ke dni úmrtí M. K. nacházela částka 2,554.842,- Kč. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo shodně určit částku, která do bezpodílového spoluvlastnictví manželů K. náležela, soud k těmto aktivům ve smyslu nepřihlédl.

Pokud šlo o posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, dospěl odvolací soud k závěru, že z ustanovení věta druhá , podle něhož nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle nebo podle věty druhé nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví, vyplývá, že toto ustanovení dopadá na souzenou věc a že naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne přímo ze zákona, takže jej nebylo zapotřebí prokazovat ani zkoumat, protože žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem mají.

Namítal-li žalovaný, že finanční prostředky uložené na účtu žalovaného u Komerční banky jsou ve vlastnictví banky, odvolací soud tuto argumentaci nezpochybnil, avšak namítl, že žalobci se určovací žalobou domáhají určení, že konkrétní finanční částka, která se na účtu vedeném na jméno žalovaného ke dni 2. října 1994 nacházela, je majetkovou hodnotou patřící do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaného a jeho manželky, zaniklého smrtí M. K. Podle názoru odvolacího soudu jde tak o odlišnou situaci, než která byla řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. ), na něž žalovaný v odvolání poukazoval.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení a podává je z důvodu

podle . Namítal, že došlo-li pravomocným rozhodnutím dědického soudu, které nebylo napadeno odvoláním, k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je třeba toto vypořádání posuzovat jako věc rozsouzenou a rozhodnutou, závaznou pro všechny účastníky řízení. V dané věci bylo výrokem usnesení o dědictví jednoznačně určeno, že do vlastnictví žalovaného byl přikázán veškerý ostatní majetek než který připadl dědicům po zemřelé manželce žalovaného, přičemž ostatní dědici byli s tímto postupem srozuměni, neboť neprodleně uzavřeli dědickou dohodu, na základě níž se jim dostalo více, než na co měli nárok. Jestliže tedy došlo pravomocným rozhodnutím soudu k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, mimo majetek, který nabyli dědicové, se všechno ostatní stalo výlučným majetkem žalovaného. Na takové vypořádání je pak třeba nahlížet jako na věc pravomocně rozhodnutou, která je závazná pro všechny účastníky řízení. Nelze tedy v současné době vypořádávat jakýkoliv majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví nově se objevivší právě s ohledem na uplynutí tříleté lhůty. Základní pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřuje v tom, že se nedostatečně zabýval otázkou vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, dále se nevypořádal s otázkou vlastnictví finančních prostředků uložených na běžném účtu u Komerční banky a. s. ani s otázkou naléhavého právního zájmu.

Dovodil-li totiž odvolací soud, že posuzovaná žaloba nevyžaduje prokazování naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tento názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. ), z níž vyplývá, že se mělo jednat o určovací žalobu podle vyžadující prokázání naléhavého právního zájmu. V dané věci však nebylo možné žalovat na určení, nýbrž přímo na vydání plnění podle téhož předpisu.

Dále považuje za nesprávný závěr nalézacích soudů, že ze skutkového závěru,

že na spořícím účtu u Komerční banky, a. s. byl ke dni úmrtí M. K. evidován zůstatek ve výši 2,554.542,36 Kč odvolací soud bez dalšího dovodil, že tento zůstatek byl součástí masy bezpodílového spoluvlastnictví a že představoval společné úspory žalovaného a M. K. nabyté za trvání jejich manželství.

Podle názoru žalovaného odvolací soud, přestože nezpochybňuje argumentaci žalovaného, že prostředky uložené na jeho účtu u Komerční banky a. s. nejsou

v jeho vlastnictví, ale ve vlastnictví banky, nesprávně dovozuje, že tyto prostředky spadají ke 2. říjnu 1994 do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tento závěr je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozhodnutí , který je plně aplikovatelný na souzený případ a z něhož vyplývá, že prostředky na účtu žalovaného nemohly přímo spadat do bezpodílového spoluvlastnictví, neboť jsou ve vlastnictví banky. Z toho plyne, že tyto prostředky jsou toliko pohledávkou žalovaného jako výlučného majitele účtu vůči bance, neboť ten jediný je oprávněn s účtem disponovat. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce a) Ing. P. K. se ve svém vyjádření ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a označil dovolání za nedůvodné. Poukazoval-li žalovaný na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. namítl, že toto rozhodnutí na posuzovaný případ aplikovat nelze za situace, kdy smyslem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je určit, které z věcí, práv nebo z jiných majetkových hodnot náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví, popřípadě která jejich část, tj. jaký díl, tvoří předmět dědictví a které z nich, popř. jejich část, připadají pozůstalému manželovi, když případný rozdíl je třeba vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, jež se zařadí do soupisu aktiv nebo pasiv dědictví. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobci se domáhají určení, že konkrétní finanční částka – pohledávka

- je majetkovou hodnotou patřící do bezpodílového spoluvlastnictví a tudíž nebylo předmětem určení, zda tyto peněžní prostředky byly ve vlastnictví peněžního u či zůstavitelky. Navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Žalobce Ing. P. K. se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené (dále jen „ “).

Podle , 3 dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , je obsahově uplatněn dovolací důvod podle a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vydané v rámci řízení o dědictví zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro vypořádání majetku spadajícího do bezpodílového spoluvlastnictví, který v původním řízení nebyl znám a nebyl z tohoto důvodu projednán.

Protože posouzení této otázky je pro rozhodnutí věci určující a dovolací soud

ji ve všech souvislostech dosud nevyřešil, je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení dovolatelem nebyly tvrzeny a ani dovolacím soudem zjištěny, dovolací přezkum se proto omezil na posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle části dvanácté – Přechodná a závěrečná ustanovení – hlava I. – Přechodná ustanovení k části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bodu 12 řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,

se v prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy

Podle , 2 , ve znění účinném

do 31. prosince 2000, soud v usnesení o dědictví a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Součástí usnesení podle odstavce 1 může být i usnesení podle § 175l a 175o.

Podle , 2 , ve znění účinném

do 31. prosince 2000, měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, soud rozhodne o obecné ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle . Zjistí-li soud dříve, než je dědické řízení pravomocně skončeno, další majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, rozhodne o něm dodatečně podle odstavce 1; přitom vychází z původního rozhodnutí.

Podle , ve znění účinném do 31. prosince 2000, jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží.

Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, zjišťoval soudní komisař (soud) jeho rozsah a obvyklou cenu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví a prováděl jeho vypořádání podle zásad uvedených v . Při zjišťování, které věci patřily do bezpodílového spoluvlastnictví, případně co každý z manželů vynaložil ze svého společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich majetek ostatní, vycházel soudní komisař ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalých). Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici po skutkové stránce sporná, postupoval soudní komisař (soud)

podle § 175k odst. 3, tj. omezil se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání

k ní nepřihlížel. Účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohli domáhat svých práv k tomuto majetku žalobou mimo řízení o dědictví (§ 175y odst. 1).

Podle věty první , ve znění účinném

do 31. prosince 2000, objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví.

Podle , ve znění účinném

do 31. prosince 2000, nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle § 175k odst. 3 nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.

Projednání dědictví končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení, právní mocí usnesení o dědictví nebo pravomocným skončením likvidace dědictví. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, vyvstává potřeba projednat dědictví také ohledně tohoto nově najevo vyšlého majetku.

Při dodatečném projednání dědictví se vypořádá jen nově najevo vyšlý majetek, který tvořil součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Při tomto vypořádání je třeba dbát, aby celkové vypořádání, s přihlédnutím k předchozím rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, odpovídalo zásadám uvedeným v obč. zák., ve znění před novelou provedenou (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1242).

V soudní praxi byl vysloven názor, od nějž neshledal dovolací soud důvodu se odchýlit, podle kterého v řízení o dodatečném projednání dědictví soud v rozhodnutí podle rozděluje mezi dědictví a pozůstalého manžela

jen ten majetek z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, který se objevil dodatečně po právní moci rozhodnutí, kterým bylo původní dědické řízení skončeno, nikoliv též majetek, který již rozdělil v původním řízení (k tomu srovnej usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopise Ad Notam, 1996, č. 2, str. 46).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v dědickém řízení nemůže zakládat překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k majetku, který nově vyšel najevo a nebyl předmětem původního rozhodnutí. Naproti tomu rozhodnutí vydané v rámci dodatečného projednání dědictví nemůže nikdy zasahovat do otázek, o kterých již bylo v původním řízení pravomocně rozhodnuto. Tomu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Právní posouzení této otázky odvolacím soudem tak nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V této souvislosti je nedůvodná i s tím spojená dovolací námitka, podle níž z překážky věci pravomocně rozhodnuté vyplývá, že vlastníkem veškerého ostatního majetku

– po rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – je žalovaný.

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 1997, č. j.

-31, a jeho výroku I. se podává, že tímto výrokem byla určena obecná cena majetku, který měla zůstavitelka v bezpodílovém spoluvlastnictví s žalovaným, ve výši 1 472 358,- Kč s určením, co z tohoto majetku patří do dědictví a dále s tím, že „pozůstalý manžel převezme veškerý ostatní majetek v BSM“. Z odůvodnění uvedeného usnesení je pak zřejmé, že součástí vypořádání není nárok uplatněný v tomto řízení, a výrok soudu se tak vztahuje pouze na ten zjištěný majetek tvořící bezpodílové spoluvlastnictví, který byl předmětem dědického řízení. I z tohoto důvodu nemůže být žalovaný považován za výlučného vlastníka „ostatního majetku“.

Argumentace žalovaného je ostatně vnitřně rozporná. Na straně jedné tvrdí, že výše zůstatku na účtu nemůže mít základ ve finančních prostředcích, jež byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na straně druhé tvrdí, že jako majetek tvořící bezpodílové spoluvlastnictví mu náleží z titulu soudního rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení, jestliže tento dospěl k závěru, že v případě žaloby mající základ v není nutno prokazovat ani zkoumat naléhavý právní zájem.

Odvolací soud z daného názoru skutečně vyšel, současně však uzavřel, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobcům svědčí, když vyplývá přímo z

Přestože posouzení této otázky odvolacím soudem není zcela přesné, ve svém důsledku je jeho závěr správný.

Podle žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení,

zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého); b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury postupem podle může být soudním rozhodnutím odstraněna spornost aktiv nebo pasív dědictví ( ) nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů (

) na základě žaloby o určení podle nebo může být vztah mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) vyřešen na základě žaloby na plnění podle , kdy otázky sporných aktiv nebo pasiv dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů, budou řešeny jako otázky předběžné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. října 2007, sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, 2008, pod pořadovým č. 70). Podle názoru dovolacího soudu lze uvedený závěr vztáhnout i na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Ve světle shora uvedených závěrů ustálené judikatury, od nichž se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v souzené věci, je zřejmé, že v případě určovací žaloby podané ve smyslu mimo dědické řízení se jedná o žalobu podle ,

u níž je třeba se zabývat otázkou, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Jestliže na základě žalobou požadovaného určení má být odstraněna spornost aktiv (spornost skutečnosti právně významné pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů), zastává dovolací soud závěr, že žalobce (žalobci) na požadovaném určení naléhavý právní zájem má, neboť takové rozhodnutí je podkladem pro dodatečné projednání dědictví ve smyslu

V posuzovaném případě žalobci sice formulovali žalobní petit jako návrh na určení, že určitá konkretizovaná částka spadá ke dni úmrtí Marie Kudějové do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nicméně z obsahu žalobních tvrzení i přednesů žalobců v průběhu řízení je zřejmé, že se domáhají určení, že žalovaný a jeho zemřelá manželka měli ke dni 2. října 1994 peněžní pohledávku za bankovním ústavem, jež byla založena peněžními prostředky tvořícími jejich bezpodílové spoluvlastnictví. Takový žalobní návrh pak odpovídá

V rámci podaného dovolání dovolatel dále namítal nesprávné právní posouzení věci nalézacími soudy potud, pokud ze samotné skutečnosti, že na spořícím účtu vedeném na jméno žalovaného u Komerční banky a. s. byl ke dni úmrtí manželky žalovaného evidován zůstatek ve výši 2 554 542,36 Kč učinily závěr, že tento zůstatek má základ v prostředcích tvořících bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Tato námitka není důvodná.

Podle , ve znění účinném do 31. července 1998, bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Odvolací soud svůj závěr o tom, že uložené prostředky tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů nezaložil na pouhém faktu, že tyto prostředky byly uloženy na účet vedený peněžním ústavem ve prospěch žalovaného, ale na závěru, že se jednalo o „společné úspory“ žalovaného a jeho manželky, tj. prostředky jimi nabyté za trvání manželství. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť se nalézací soudy výslovně vypořádaly také s procesní obranou žalovaného založenou na tvrzení, že část uložených finančních prostředků měla být výlučnými prostředky žalovaného a na základě volného hodnocení důkazů ji neshledaly důvodnou.

Dovolatel dále nalézacím soudům vytýká závěr, že by prostředky na účtu mohly bez dalšího spadat do bezpodílového spoluvlastnictví, protože se jedná o prostředky ve vlastnictví banky a nikoliv ve vlastnictví žalovaného či jeho manželky. Závěry nalézacích soudů jsou pak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. .

Ani tato námitka není důvodná.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud,že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního u. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního u, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3136).

Požadavek ustanovení věty druhé , aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2375).

Z obsahu žalobních tvrzení i přednesů žalobců v průběhu celého dosavadního řízení je dostatečně zřejmé, že jim nejde o nic jiného než o určení, že žalovaný a jeho zemřelá manželka měli ke dni 2. října 1994, tj. ke dni úmrtí matky žalobců a zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů peněžní pohledávku za bankovním ústavem, založenou skutečností, že finanční prostředky, které byly na účet žalovaného vloženy, byly prostředky tvořícími bezpodílové spoluvlastnictví žalovaného a jeho zemřelé manželky. Uvedený nárok uplatnili žalobci z toho důvodu, aby pro účely dodatečného projednání dědictví byla odstraněna spornost aktiv do bezpodílového spoluvlastnictví, resp. dědictví spadajících. I když výrok nalézacích soudů ve věci samé není zcela výstižný, nelze ho považovat za nesprávné právní posouzení věci či vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s nutností zrušení napadeného rozhodnutí, jestliže ve všech ostatních ohledech rozhodnutí obstojí. Je zřejmé, že předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. dědictví nemohou být konkrétní finanční prostředky, které se jejich uložením na účet staly vlastnictvím peněžního u (čehož se ani žalobci výslovně nedomáhají), ale toliko pohledávka, která má základ právě v tom, že na účet vedený ve prospěch žalovaného byly uloženy finanční prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že předmětné finanční prostředky jsou ve vlastnictví peněžního u.

Uvedený závěr není v rozporu ani se žalovaným citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. , neboť v uvedeném případě se jednalo o odlišnou situaci danou mimo jiné tím, že došlo k úmrtí majitele účtu a soudy rozhodovaly o tom, co ve vazbě na existující smluvní vztah založený mezi zůstavitelkou a peněžním ústavem spadá do dědického řízení. V souzené věci však soudy neurčily výslovně,

že do dědictví náleží vklad na účtu, ale pouze ne zcela obratně vyjádřily, že předmětem dědického řízení může být pouze příslušná pohledávka mající základ v tom, že na účet žalovaného byly uloženy finanční prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl ( část věty před středníkem ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem Ing. P. K. a žalovaným vychází z , , a , neboť uvedený žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5 000,- Kč [odměna z částky určené podle , , ve znění po novele provedené , vyčíslená podle ] (po snížení 50 % vyhlášky)], přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaného) podle ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 060,- Kč ( ), a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalobce Ing. P. K. činí 6.360,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci Ing. Petru Kudějovi náklady dovolacího řízení ve výši 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně uvedeného žalobce ( , ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem Ing. P. K. a žalovaným vychází z , , a a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto rozsudkem uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. října 2011

Mgr. Michal Králík, Ph. D.předseda senátu