Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1275/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Věrou Rýdlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Dobronická 1257, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, č.j. -162, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), jímž byl ve věci samé podle potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. února 2009, č.j. -125 [kterým bylo určeno, že označené pozemky byly ke dni úmrtí L. V., posledně bytem shodně s žalobcem (manželem) ve společném jmění jmenované a žalobce], podal žalovaný (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, které není přípustné podle , a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího osudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck., pod . 5042].

Žalovaný dovolací důvod ve smyslu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) staví na polemice s právním posouzení věci odvolacím soudem (resp. oběma soudy), a kromě toho - jak je zřejmé z obsahu jeho podání ( ) – v dovolání (nepřípustně) uplatňuje okolnosti, jež se mají týkat vady, které má zatěžovat odvolací řízení a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (deficit dokazování právně významných skutečností, v jehož důsledku byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci). Žalovaný tedy tvrdí okolnosti, k nimž ovšem Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání podle části poslední věty za středníkem nepřihlíží.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle věty první a odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věty první ve spojení s a , neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [ve smyslu , snížené na polovinu podle vyhlášky a o dalších 50 % podle ] a z náhrady hotových výdajů podle v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle a , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 10. listopadu 2011

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.

předseda senátu