Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2081/2011

U S N E S E N Í

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. S., bytem v O., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 16.479.516,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, č. j. -132, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 16.479.516,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tvrdil, že do České republiky dovážel moldavská dezertní vína, která proclíval u Celního úřadu v O. Rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. -3, bylo konstatováno, že žalobce zařadil dovážená vína pod nesprávnou celní položku a byly mu zpětně doměřeno clo a spotřební daň vzhledem k zařazení vína do jiné položky celního sazebníku. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil podanými opravnými prostředky, všechna rozhodnutí vydaná příslušnými celními orgány však nabyla právní moci a žádné nebylo zrušeno. Žalovaná částka má představovat škodu, která žalobci vznikla v důsledku diskriminačního jednání státu, spočívajícího v tom, že v době, kdy celní úřad rozhodl o zařazení žalobcem dováženého zboží pod celní nomenklaturu 2206, ostatní dovozci totožného zboží jimi dovážená vína nadále zařazovali pod nomenklaturu 2204. Částka 1.945.918,70 Kč představuje rozdíl mezi částkou, kterou stát v období od roku 1999 do roku 2003 od žalobce skutečně v souvislosti s dovozem 241.669 kusů lahví vína vybral na clu a spotřební dani, a částkou, kterou by žalobce zaplatil, pokud by stát ponechal celní zařazení zboží pod položkou 2204. Částka 4.613.813,- Kč představuje minimální zisk, který žalobci ušel v roce 2004, částka 9.919.755,- Kč pak minimální zisk, který mu ušel v roce 2005.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. -113, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o průběhu správního řízení a konstatoval, že neučinil žádná skutková zjištění z provedených důkazů, když za daného stavu žalobních tvrzení žalobce nemohl být ve sporu úspěšný. Celní deklarace ostatních dovozců moldavských vín nebylo možné vyžádat vzhledem k ust. a , o správě daní a poplatků, v příslušném znění, a ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Žalobce přes poučení soudu

podle ust. a 3 nedoplnil v dostatečné míře svá žalobní tvrzení.

Za těchto okolností bylo zbytečné činit zjištění z listinných důkazů předložených žalobcem a provádět ve věci další dokazování. Obvodní soud nárok žalobce posuzoval podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „citovaný zákon“). Zdůraznil, že není v silách státu zajistit, aby ve stejný okamžik platili dovozci za stejné zboží shodně vyměřené clo, neboť celní deklaraci s označením příslušné položky celní nomenklatury předkládá dovozce a celní orgány provádí pouze následnou kontrolu

(tak i sám žalobce po určitou dobu těžil z toho, že platil nižší clo a neplatil spotřební daň, ačkoliv tak činit měl). Žalobní tvrzení postrádají vylíčení skutečností, které by bylo možné posoudit tak, že se konkrétní celní orgány ve specifikovaném případě dopustily neodůvodněně odlišného postupu vůči jiným dovozcům stejných vín při vyměřování výše cla,

než jak postupoval Celní úřad v O. ve vztahu k žalobci, i skutečností, ze kterých by bylo zřejmé, že žalobci ušel zisk. Prvá žalobcem požadovaná částka ve výši 1.945.918,70 Kč nemůže být ušlým ziskem žalobce, neboť představuje majetkový úbytek spočívající v zaplacení vyšší než jím původně deklarované daňové povinnosti a je pouze důsledkem správného postupu celních orgánů, na nějž neměl postup blíže neurčených celních orgánů vůči ostatním dovozcům stejných vín žádný vliv. Další žalobcem požadované částky, tedy 4.613.813,- Kč a 9.919.755,- Kč rovněž nemohou být ušlým ziskem, jelikož žalobce v daném případě považuje za ušlý zisk majetkové hodnoty, které by získal, pokud by stát vůči němu postupoval stejně nesprávně jako vůči ostatním dovozcům, a nikoliv majetkové hodnoty, které by získal, pokud by stát vůči ostatním postupoval správně. Žalobcem uváděné ušlé zisky jsou navíc výsledkem pouhých hypotetických matematických výpočtů spíše než logickým závěrem na sebe navazujících skutkových tvrzení, který by bylo možné posoudit jako to, co poškozenému ušlo.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, č. j.

-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzená škoda žalobci nevznikla v příčinné souvislosti s porušením pravidel stanovených právními normami pro počínání státního orgánu, ale v příčinné souvislosti s rozhodnutím vydaným celním úřadem ve správním řízení. Odpovědnost státu by tak mohla být dána za současného splnění tří podmínek, a sice existence nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Rozhodnutí přitom může být považováno za nezákonné jedině v případě, že bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť rozhodnutí celního úřadu nebylo změněno ani zrušeno, takže soud je tímto rozhodnutím vázán. Není oprávněn sám hodnotit, zda je předmětné rozhodnutí nezákonné, což vyplývá z dikce ust. Vázanost rozhodnutím v obecné rovině vyplývá též z ust. Mimo rámec správního soudnictví tak není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu či jeho vadnost, pokud jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/99). Není tedy právně významná obrana žalobce založená na tvrzení o rozhodnutích vydaných ve správním soudnictví, dotýkajících se účastníků řízení odlišných od žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Formuloval tři otázky, jež mají dle jeho názoru zásadní právní význam, a sice jaký je vztah ust. a ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které konkrétní případy odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci lze podřadit pod pojem nezákonné rozhodnutí a které pod pojem nesprávný úřední postup, a konečně jaké jednání celních orgánů lze považovat za diskriminační, především v kontextu Nařízení Komise (ES) č. 600/2006. Ve svém obsáhlém dovolání žalobce zrekapituloval skutkový a právní stav věci. Tvrdil, že soudy obou stupňů pominuly jím navrhované důkazy (tedy nejen že je neprovedly, ale ani důkazní návrhy nezamítly), jimiž mělo být prokázáno, že celní orgány vůči jeho osobě postupovaly diskriminačně. Dovolatel v tomto směru poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. , nález téhož soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. , či rozsudek téhož soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. . Žalobce dále vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku, v němž bylo pouze stručně konstatováno, že předmětem žalobního nároku je škoda, která byla způsobena rozhodnutím správního orgánu, jež však nebylo změněno ani zrušeno, a že tudíž odvolací soud není oprávněn hodnotit, zda je uvedené rozhodnutí nezákonné či nikoliv. Více se městský soud k žalobnímu nároku nevyjádřil, nijak se nevypořádal s tvrzeními žalobce a s předloženými důkazními návrhy. Dovolatel opět odkázal v daných souvislostech na judikaturu Ústavního soudu. Žalobce se konečně domnívá, že jeho nárok měl být posouzen jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v diskriminaci jeho osoby, což během celého řízení tvrdil, a nikoliv nezákonným rozhodnutím. Vydání nezákonného rozhodnutí bylo pouhým důsledkem nesprávného úředního postupu žalované. Dovolatel navíc v žalobě požadoval náhradu škody podle , teprve soud prvního stupně jeho nárok podřadil pod , přičemž hovořil o nesprávném úředním postupu. I kdyby však na nárok žalobce nebylo možné vztáhnout , použil by se a jeho ustanovení o odpovědnosti za škodu. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. ). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě,

že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. , b) a odst. 3.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. a se nepřihlíží.

Pokud jde o první otázku, o níž se dovolatel domnívá, že má zásadní právní význam, nelze mu v tomto směru přisvědčit. Ke vztahu a se nejednou vyjádřila judikatura i odborná literatura a v praxi nečiní větší výkladové obtíže. je vzhledem ke svému ust. vůči předpisem speciálním, takže zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. se tedy použije například u obecného vymezení pojmu škoda a rozsahu její náhrady, v případě spoluzavinění poškozeného, či subsidiárně v otázkách promlčení (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 135 – 142; obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. ). Dikce ust. nepřipouští, že by stát mohl za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídat podle jiného zákona, tedy podle ustanovení o náhradě škody, jak se domnívá dovolatel. Ust. a násl. obč. zák. tak bude možné použít pouze v případě, že se v dané věci nejedná o výkon státní (veřejné) moci, tedy tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů ve smyslu ust. obč. zák., podle nějž má stát v těchto vztazích charakter právnické osoby; výkonem veřejné moci není ani nakládání státu se státním majetkem (viz tamtéž, s. 15 – 18). Jestliže tedy v dané věci celní orgány autoritativně rozhodovaly o právech a povinnostech žalobce, je třeba jeho nárok na náhradu škody subsumovat pod příslušná ustanovení , a nikoliv použít ustanovení o odpovědnosti za škodu. Zcela nepřípadný je pak poukaz dovolatele na ust. , protože podle tohoto ustanovení odvolací soud jeho nárok neposuzoval.

V souvislosti s druhou otázkou je třeba podotknout, že byla poněkud nevhodně formulována. Není totiž účelem dovolacího řízení poskytovat všeobjímající a vyčerpávající výklad právních předpisů, resp. vymezit všechny případy, v nichž bude třeba škodu spatřovat v nezákonném rozhodnutí, a rovněž všechny případy, v nichž bude škoda vyplývat z nesprávného úředního postupu. Dovolací soud může toliko posoudit, zda v daném případě soud odvolací postupoval správně, když daný skutkový stav podřadil pod ust. a násl. , neboť dovolatel je toho názoru, že mělo být naopak aplikováno

ust. § 13 citovaného zákona. V tomto směru je však třeba dát odvolacímu soudu zapravdu. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92). Sám dovolatel poukazuje na skutečnost, že postup celních orgánů vyústil ve vydání rozhodnutí, které považuje za nesprávné. Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací soud správně na zjištěný skutkový stav aplikoval ust. a násl. Není ani důvod shledat jeho rozhodnutí nedostatečně odůvodněným, když v něm zcela zřetelně vyložil důvody, pro něž věc posoudil podle ust. a násl. citovaného zákona. Jelikož pak právní posouzení účastníka není pro soud závazné, je nerozhodné, že žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že věc má být posouzena podle ust. (či dokonce podle ust. obč. zák.). V situaci, kdy rozhodnutí, z nichž měla dovolateli vzniknout škoda, nebyla pro svou nezákonnost zrušena či změněna, nebyla skutečně naplněna podmínka vyplývající z ust. , a soud v řízení o náhradu škody nemůže přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí.

Ani třetí dovolatelem vyslovená otázka nemá v posuzované věci zásadní právní význam. Odvolací soud svůj rozsudek nezaložil na otázce, jaké rozhodnutí celního orgánu má diskriminační charakter a jaké nikoliv. Jelikož konstatoval, že škoda mohla být způsobena jedině rozhodnutím, nezabýval se argumenty žalobce, jimiž měl v úmyslu podpořit své tvrzení o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícího v diskriminaci jeho osoby. Jestliže však odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (a ani neměl důvod řešit) právní otázku, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního významu, pak nemůže jít o skutečnost,

jež by dovolání činila přípustným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. ).

Poukazuje-li dovolatel na vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy, které by prokázaly diskriminační charakter postupu celních orgánů, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. , ke kterému však v dovolacím řízení za dané procesní situace vzhledem k ust. , části věty za středníkem, nemůže být přihlédnuto. Nadto dovolací soud podotýká, že i kdyby soud odvolací pochybil tím, že neprovedl žalobcem navrhované důkazy, z nichž vyplýval uvedený diskriminační postup, nemohlo by to mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ta nebyla posuzována podle příslušných ustanovení o nesprávném (a dle názoru dovolatele diskriminačním) úředním postupu, ale o nezákonném rozhodnutí. Jelikož tato rozhodnutí nebyla zrušena ani změněna, nemohl být dovolatel ve sporu úspěšný ani v případě, že by prokázal, že vůči němu celní orgány diskriminačně skutečně postupovaly. Na daný případ tím pádem nedopadá ani žalobcem citovaná judikatura.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.předseda senátu