Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1760/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) MUDr. J. R.

, a

b) J. R.

, obou zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. -39, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. -39, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2009, č. j. -24,

se

zrušují

a

věc se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2009, č. j. -24, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců. Touto žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. .

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že řízení, jehož předmětem byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (dále také „posuzované řízení“), bylo zahájeno dne 11. 2. 2000 žalobou podanou M. R., matkou žalobců. Soud prvního stupně v počátku řízení prováděl úkony směřující k zaplacení soudního poplatku a úkony za účelem připojení jiného spisu. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v prosinci 2001. Dne 28. 11. 2003 byla věc přidělena jinému soudci. V březnu 2004 byla žalobkyně vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Zástupce žalobkyně dopisem doručeným soudu dne 22. 3. 2004 sdělil, že žalobkyni již nezastupuje z důvodu jejího úmrtí dne 10. 5. 2002, o čemž měl soud informovat dne 27. 6. 2003. Usnesením ze dne 29. 6. 2004 rozhodl soud o procesním nástupnictví žalobců jako dědiců žalobkyně. Jednání ve věci proběhlo dne 11. 3. 2005 a bylo odročeno za účelem vyčkání zpracování znaleckého posudku v jiné věci, mezi týmiž účastníky. Soud prvního stupně vydal dne 27. 9. 2007 zamítavý rozsudek, proti kterému se žalobci odvolali. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nabylo právní moci dne 23. 6. 2008. Žalovaná žádosti žalobců o poskytnutí odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nevyhověla.

Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému právnímu závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Soudy provedly hodnocení podle kritérií , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Zdůraznily zejména, že do celkové doby trvání řízení nelze započítat dobu, po kterou se řízení účastnila právní předchůdkyně žalobců. Tento závěr dovodily z ust. obč. zák. a z judikatury k tomuto ustanovení, jež stanoví, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je úzce spjato s poškozeným a má osobní charakter. Původní řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam. Odvolací soud dále uvedl, že žalobci v řízení netvrdili, že by jim nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vznikla závažná újma. Přitakal proto závěru soudu prvního stupně, že v době, kdy žalobci byli účastníky původního řízení, již v něm k nesprávnému úřednímu ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle , (dále jen „ “). Za otázku zásadního právního významu pokládají to, zda nárok dle OdpŠk je ryze osobní povahy a dále, zda se do celkové délky řízení započítává doba, po kterou byla účastníkem posuzovaného řízení jejich právní předchůdkyně. Brojí proti tomu, že soudy do celkové délky řízení nezapočetly období, kdy byla účastníkem řízení jejich matka, minimálně měly podle nich brát v potaz období od její smrti, nikoli jen období čtyř let od rozhodnutí o právním nástupnictví. Odkaz soudů na obč. zák. nepovažují za případný. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že posuzované řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam také s ohledem na jejich procesní neúspěch, neboť ten byl podle nich způsoben i nepřiměřenou délkou původního řízení. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Otázku významu předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a proto nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení celkové délky řízení ve smyslu ust. § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť tu odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do vnitrostátního právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , a část II. Stanoviska občanskoprávního

a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“ nebo „R 58/2011“/).

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil nesprávně otázku celkové délky řízení (dle § 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), jelikož do ní je zásadně třeba započítávat i tu část řízení, ve které jako účastník vystupovala právní předchůdkyně žalobců (srov. Stanovisko druhá právní věta a část III. bod 1. jeho odůvodnění a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ).

Míru újmy žalobců je však nutno posuzovat individuálně s tím, že její odškodnění nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek první sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 10. 11. 2004, č. 64890/01, bod 26, a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v téže věci ze dne 29. 3. 2006, bod 66), a to třeba tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení míry odškodnění přihlíží ke kriteriím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ).

Uvedené nic nemění na osobním charakteru nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, který se však projeví výhradně tehdy, dojde-li k úmrtí nositele daného nároku po skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. ).

Protože právní posouzení nároků žalobců odvolacím soudem není správné z důvodů shora vyložených, Nejvyšší soud podle , části věty za středníkem, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek v rozsahu dotčeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými ( , části první věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu