Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
3E1C4189ED28DDE8C1257A4E006A5FBE.html
HTML · 17.56 KB
No categories available
30 Cdo 1812/2010
U S N E S E N Í
a)
E. K.,
b) T. K.,
proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 195/2008 , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č.j. 30 Co 456/2009 – 58, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, č. j. 26 C 195/2008 – 40, zastavil řízení do částky 112.000,- Kč, uložil žalované zaplatit každému z žalobců částku 14.000,- Kč a do částky 1.860.000,- Kč žalobu zamítl. Podanou žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Chomutově, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, v zamítavém výroku ohledně částky 613.440,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ohledně zamítnutí žaloby do částky 1.246.560,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci podali dne 7. 11. 1994 žalobu u Okresního soudu v Chomutově vedenou pod sp. zn. 11 C 600/94 . Řízení, jehož předmětem bylo určení neplatnosti kupní smlouvy, bylo pravomocně ukončeno dne 6. 5. 2008. První úkon ve věci soud učinil v prosinci roku 1998 a až dne 18. 12. 2003 bylo nařízeno první jednání ve věci. Žalovaná poskytla mimosoudní odškodnění v částce 56.000,- Kč pro každého z žalobců.
Soudy provedly hodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Konstatovaly, že řízení trvalo téměř 14 let, bylo složité zejména po skutkové stránce (provádělo se rozsáhlé dokazování). Žalobci si stěžovali na průtahy u předsedy soudu, ovšem sami k délce řízení přispěli omluvami z ústního jednání, neodůvodněnou námitkou podjatosti vyřizujícího soudce a návrhem na změnu žaloby. Průtahy v řízení způsobené soudy byly několikaleté. Proto odvolací soud v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že délka řízení nebyla přiměřená a každému ze žalobců tak náleží zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná mimosoudně každému z žalobců na jejich nárok již částkou 56.000,- Kč plnila, shledal za správné přiznání další částky 14.000,- Kč pro každého z žalobců, jak to učinil soud prvního stupně. Zkoumání aktuální ekonomické situace v České republice není podle odvolacího soudu pro rozhodování o výši odškodnění významné a odkaz soudu prvního stupně na současnou hospodářskou situaci v České republice není patřičný.
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby do částky 1.246.560,- Kč, napadli žalobci dovoláním, jež považují za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. “). Opírají je o nesprávné právní posouzení věci
a nesprávnou aplikaci ust. § 31a OdpŠk. Za otázky zásadního právního významu označili jednak „určování výše nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, když tato je soudy nižších stupňů určována v rozporu s pravidly ustálenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva“ a dále to, zda je možné přiznávat náhradu nemajetkové újmy ve skutkově totožných případech v rozdílné výši s ohledem na hospodářskou situaci v České republice. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil také rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobci v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládají. Obecně formulovaná otázka „určování výše nemajetkové újmy“ nemá sama o sobě zásadní právní význam potřebný pro dovození přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jelikož již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 , a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Konkrétní úvahy odvolacího soudu, na nichž založil svůj závěr o výši přiměřeného zadostiučinění, žalobci nenapadají a tím neumožňují dovolacímu soudu je přezkoumat (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
Na otázce vztahu výše přiměřeného zadostiučinění a aktuální hospodářské situace žalované odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když úvahy soudu prvního stupně v daném směru výslovně označil za nevýznamné. Jiné právní posouzení této otázky dovolacím soudem se nemůže v poměrech žalobců projevit příznivějším rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97 , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což neumožňuje závěr o její zásadní právní významnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu