Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2240/2010

32

Cdo 2240/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

se sídlem v Mladé Boleslavi, Tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 60, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené JUDr. Janem Živným, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 29 a 2)MAKUM, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 1147/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 64573532, zastoupené Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem

se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, o 72 232,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. -329, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. -329, ve výrocích I. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2008, č. j. -289, uložil žalované 1) zaplatit žalobci 72 232,76 EUR s 10% úrokem z prodlení

od 1. července 2000 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu vůči žalované 2)

(bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi žalovanou 1) a žalobcem (bod III. výroku)

a o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) (bod IV. výroku). Soud prvního stupně

tak rozhodl poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2006,

č. j. -222, zrušil v pořadí jeho první rozsudek ve věci ze dne 15. února 2005, č. j. -152, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil

se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy ani s jednou z obou žalovaných na zhotovení díla, jehož zaplacení se v řízení domáhá, když z řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce dílo, které je součástí stálé expozice

žalované 1) ve Wolfsburgu ve Spolkové republice Německo pod názvem „Kouzelný les“ (Zauberwald), zhotovil, nebylo mu za ně poskytnuto finanční plnění ani jednou z obou žalovaných a žalovaná 1) uhradila předmětnou částku žalované 2). Odvolací soud však soudu prvního stupně vytkl, že nerozhodl o návrhu žalobce na změnu žaloby v závěrečném návrhu, aby pro případ neprokázání smluvního vztahu soud posoudil jeho nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

Soud prvního stupně nejprve v souladu s právním názorem odvolacího soudu připustil změnu žaloby z nároku na zaplacení ceny díla na nárok z titulu bezdůvodného obohacení, byť s odkazem na konkrétní odbornou literaturu, soudní judikaturu a zákonnou úpravu obsaženou v (dále též jen „ “) konstatoval možnost jiného právního posouzení věci i bez rozhodnutí o změně žaloby. Jako reakci na námitky obou žalovaných o promlčení žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení uvedl,

že jeho rozhodnutí o změně žaloby nemůže mít dopad na běh promlčecí doby.

Soud prvního stupně vzal na základě doplněného dokazování za prokázané, že žalobce udělil žalované 1) svolení k trvalému užití jeho díla, a to za autorskou odměnu ve výši odpovídající platbě provedené žalovanou 1) ve prospěch žalované 2), přičemž dílo instalované žalobcem ve stálé expozici výstavy žalované 1) ve Spolkové republice Německo není dílem novým, odlišným od díla vystaveného v Praze. Za této situace dospěl k závěru, že žalobci jako autoru díla vzniklo právo na vyplacení autorské odměny ve výši žalované částky za trvalé užití díla žalovanou 1). Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě vůči žalované 1) a zamítl žalobu vůči žalované 2).

K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že ve vztahu k ní zamítl žalobu

o zaplacení 72 236,76 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit jí náklady

za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). V bodech II. a IV. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalované 1) napaden (výrok II).

Odvolací soud nepřisvědčil opakované námitce žalované 1) o promlčení žalobního nároku, která ji založila na argumentaci, že povolená změna žalobního návrhu neznamená

jen změnu právního titulu, na jehož základě se žalobce svého nároku domáhá, nýbrž i zásadní změnu skutkových tvrzení. Toto své posouzení zdůvodnil tím, že podle ustálené soudní judikatury nešlo v předmětné věci o změnu žaloby, neboť žalobce změnil pouze právní kvalifikaci uplatněného nároku při nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností.

Za stavu, kdy již v předchozím řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobcem na straně jedné a žalovanou 1) či žalovanou 2) na straně druhé a kdy vůči žalované 2) bylo řízení již pravomocně skončeno, se odvolací soud dále zabýval otázkou případného obohacení žalované 1) na úkor žalobce. Při jejím řešení vyšel z nabídky

ze dne 3. listopadu 1998 podepsané Dr. J. Š. (jednatelem žalované 2) a adresované žalované 1), z objednávky žalované 1) ze dne 21. prosince 1998 a z předávacího protokolu

ze dne 21. prosince 1999 podepsaného pracovnicemi obou žalovaných. Uvedenými listinami vzal za prokázané, že mezi žalovanými 1) a 2) byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo dílo zhotovené žalobcem v rozsahu 35 mosazných větví a 1 000 skleněných listů, za které žalovaná 1) uhradila žalované 2) dohodnutou cenu 212 000 DEM + daň z přidané hodnoty. Jestliže žalovaná 1) za toto dílo zaplatila dohodnutou cenu na základě řádně uzavřené smlouvy, nemohla se podle posouzení odvolacího soudu jeho užíváním

na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Odvolací soud proto postupoval podle § 220

odst. 1 a změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči

žalované 1) zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části napadl žalobce dovoláním,

jehož přípustnost opírá o ustanovení Dovolatel brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že se žalovaná 1) užíváním jím zhotoveného díla nemohla na jeho úkor bezdůvodně obohatit v situaci, kdy došlo mezi žalovanými k uzavření smlouvy

o dílo, jejímž předmětem je jím vytvořené dílo, a žalovaná 1) zaplatila cenu díla žalované 2).

Dovolatel zastává a obhajuje názor, že mezi ním a žalovanou 1) došlo k uzavření smlouvy o dílo, jehož zaplacení se v řízení domáhá, neboť jeho úkony za přispění zprostředkovatele Dr. J. Š. došlo k dohodě o předmětu díla i jeho ceně. Proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o uzavření smlouvy o dílo mezi oběma žalovanými, jehož předmětem by bylo jím zhotovené dílo. Poukazuje na to, že jeho umělecké dílo může být předmětem pouze takové smlouvy, v níž má postavení zhotovitele. Tvrdí,

že žalovaná 2) žádné umělecké dílo, o jehož zaplacení ve sporu jde, nevytvořila, že žádnou smlouvu s ní neuzavřel a že v řízení bylo prokázáno, že ani o existenci žalované 2) nevěděl. Fyzickou osobu Dr. J. Š., s nímž jednal, považoval vždy za zprostředkovatele pro uzavření smlouvy mezi sebou jako zhotovitelem a žalovanou 1) jako objednatelem. Jestliže sám jmenovaný přiznává svou roli zprostředkovatele a žalobce tvrdí a dokazuje totéž, nemůže podle dovolatele obstát právní závěr odvolacího soudu, že k uzavření takto zprostředkované smlouvy o dílo nedošlo.

Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že zhotovil umělecké dílo, které předal žalované 1), která dílo drží a užívá, přičemž jeho sjednanou cenu zaplatila jinému subjektu. K předání díla však nedošlo u ze dne 21. prosince 1999, z níž vyšel odvolací soud. Nejde totiž o předávací protokol díla žalobce a kromě toho je třeba tuto u, byť formálně označenou jako předávací protokol, hodnotit podle jejího obsahu, z něhož vyplývá,

že jde o doklad o převezení některých komponentů díla do sídla žalované 1).

Závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy o dílo mezi žalovanými nemůže podle dovolatele obstát již z toho důvodu, že v případě nabídky ze dne 3. listopadu 1998 se jednalo ve skutečnosti o nabídku fyzické osoby Dr. J. Š., jemuž také žalovaná 1) adresovala svou objednávku ze dne 21. prosince 1998. Dovodil-li proto odvolací soud, že šlo o nabídku žalované 2), na niž žalovaná 1) směrovala svou objednávku, právně pochybil. I kdyby však k uzavření smlouvy mezi žalovanými došlo, nevznikly by z tohoto vztahu dovolateli žádná práva a povinnosti a tedy ani právní důvod pro jeho plnění ve vztahu k žalované 1). Dovolatel dále uvádí, že v případě neexistence ústní smlouvy o dílo mezi ním a žalovanou 1) by bylo třeba plnění, které jí poskytl, posoudit jako plnění bez právního důvodu, v jehož důsledku

se žalovaná 1) na jeho úkor bezdůvodně obohatila.

Podle dovolatele není možné připustit stav, že by dovolatel, který dílo vytvořil a předal žalované 1), která ho užívá a zaplatila ho jinému, neměl dílo ani odměnu za něj, ani přijmout závěr, že se na jeho úkor nikdo neobohatil. Rovněž tak poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná 1) platbou 212 500 DEM nehradila žalované 2) dílo vytvořené žalobcem, nýbrž dílo sochaře D. Č., který také dodával svá díla do W.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že při přezkoumání napadeného rozsudku ponechal zcela bez povšimnutí právní závěr soudu prvního stupně, že žalobci jako autoru díla vznikl nárok na vyplacení autorské odměny za trvalé užití díla žalovanou 1), k němuž dal svolení.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v akcesorickém výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. větu první ).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal,

zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. větu druhou ).

Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 2. května 2008, č. j. -289, přiznal žalobci vůči žalované 1) nárok na zaplacení 72 232,76 EUR s příslušenstvím jako nárok na autorskou odměnu za užití díla

žalovanou 1) dle o dílech literárních, vědeckých

a uměleckých (autorský zákon). Naproti tomu odvolací soud postavil své měnící rozhodnutí na závěru, že se žalovaná 1) nemohla bezdůvodně obohatit na úkor žalobce, když

za předmětné dílo zaplatila žalované 2) cenu sjednanou ve smlouvě o dílo uzavřené mezi oběma žalovanými. Odvolací soud, který žalobní nárok poměřoval pouze z titulu bezdůvodného obohacení, v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí zcela ignoroval právní posouzení věci soudem prvního stupně a tudíž se vůbec nezabýval správností právních závěrů, na nichž soud prvního stupně založil vznik nároku žalobce jako autora díla

na vyplacení autorské odměny za trvalé užití jeho díla žalovanou 1). V důsledku tohoto pochybení tak odvolací soud rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvního stupně,

aniž by jej přezkoumal [srov. ve znění účinném do 30. června 2009]

a aniž by v rámci odvolacího přezkumu zdůvodnil, v čem a proč rozhodl soud prvního stupně nesprávně [srov. ve znění účinném do 30. června 2009]. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud k ní ve smyslu věty druhé přihlédl. Vytýká-li tudíž dovolatel odvolacímu soudu, že otázku jeho nároku na vyplacení odměny podle autorského zákona vůbec neřešil, je tato jeho námitka opodstatněná a lze uzavřít,

že v posuzované věci došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2

písm. a)

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil ( část věty za středníkem ) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ). Shora popsaný nesprávný postup odvolacího soudu byl dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, aniž se Nejvyšší soud musel zabývat dalšími uplatněnými dovolacími důvody.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( část první věty za středníkem ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2011

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu