Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4897/2010

U S N E S E N Í

RNDr. V. K. K.,

České republice - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, územní pracoviště Brno, Orlí 27,

o vydání pozemku

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2009, č. j. -104, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č. j. -77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud uznal žalovanou povinnou vydat jí parcelu č. 443/3 v k. ú. H., obec Brno (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo odůvodňovala žalobkyně tvrzením, že rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že jí jako oprávněné osobě nemůže být zmíněný pozemek pro jeho zastavěnost vydán, bylo učiněno na základě nesprávných informací, neboť pozemek zastavěn není a nadto přiléhá k nemovitostem v jejím vlastnictví, pročež by o vydání tohoto pozemku žalobkyni měl rozhodnout soud v daném řízení. Městský soud připomněl, že , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), neumožňuje oprávněné osobě, aby si vybírala, jaké náhradní pozemky bude požadovat. V řízení přitom nebyla prokázána existence smlouvy o převodu předmětného pozemku jako pozemku náhradního, což vedlo soud k závěru, že žalobě není možno vyhovět.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž rozsudkem ze dne 18. 8. 2009, č. j. -104, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaná uznána povinnou vydat žalobkyni parcely č. 443/3 a č. 443/4 v k. ú. H., obec Brno (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ke změně výroků bylo přikročeno s ohledem na to, že v průběhu řízení došlo k rozdělení původní v žalobě označené parcely na dvě, což odvolací soud tímto způsobem zohlednil při svém rozhodování. Odvolací soud se jinak ve svém rozsudku ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. O restitučním nároku žalobkyně bylo již pravomocně rozhodnuto správním orgánem, přičemž žalobkyně se nijak nedomáhala přezkumu správnosti tohoto rozhodnutí příslušnými opravnými prostředky. Zakládá-li žalobkyně své námitky na tom, že po rozhodnutí pozemkového úřadu došlo ke změně situace a že vydání je možné, požaduje po soudu nikoliv rozhodnutí o vydání náhradního pozemku, ale revizi pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, jež v tomto řízení nemůže být učiněna. Odvolací soud se nad rámec této úvahy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že osoba mající právo na poskytnutí náhradního pozemku není oprávněna si tento pozemek sama vybrat, za náhradu přitom nelze považovat tu samou věc, jež nebyla vydána. Závěrem svého rozhodnutí odvolací soud připomenul, že v občanském soudním řízení se lze domáhat toliko vydání věci movité, není-li zvláštní úprava dána speciálním zákonem, jako např. zákonem o půdě.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je podle ní dána v souladu s zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh restituce majetku, na nějž jako oprávněná osoba podle příslušných předpisů měla nárok, a důvody, jež vedly Pozemkový fond a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových k odmítnutí její žádosti o vydání předmětného pozemku. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že opomenul, že v době rozhodování pozemkového úřadu o nevydání pozemku pro zastavěnost byl u příslušných pozemků uveden v katastru nemovitostí jako způsob užívání „zastavěná plocha a nádvoří,“ případné odvolání proti tomuto rozhodnutí by tak bylo zjevně bezdůvodné. Ke změně situace však došlo poté, co byla do katastru nemovitostí zapsána samostatná parcela č. 443/3 o výměře 674 m2, která rozhodně zastavěna není, přičemž v této době již nebylo možno domáhat se revize původního rozhodnutí. Odvolací soud se podle tvrzení dovolatelky rovněž nevypořádal s námitkou, že rozhodnutím, jímž byl zrušen rozsudek odsuzující jejího otce, došlo k obnovení vlastnického práva jejího právního předchůdce, a dovolatelce tak v souladu s obč. zák. přísluší právo domáhat se ochrany svého vlastnictví před neoprávněným zásahem. Dovolatelka svůj nárok řádně uplatnila v restitučním řízení a pouze pro omyl správního orgánu nedošlo k vydání předmětného pozemku. Byly-li splněny zákonné podmínky pro vydání pozemku, je třeba jej vydat. S ohledem na uvedené navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zásadní právní význam ve smyslu uvedeného ustanovení však napadenému rozhodnutí přiznat nelze. Dovolatelka se předně mýlí, dovozuje-li, že došlo-li ke změně okolností, za nichž bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu, po uplynutí lhůt pro podání opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí, je dotčená osoba oprávněna domáhat se ochrany svých majetkových práv u civilních soudů. Změna skutkových okolností nemá sama o sobě žádný vliv na to, kterému orgánu je právním řádem svěřeno rozhodování o sporném nároku, právní řád nadto obecně umožňuje v případě, že byla původní žádost správním orgánem zamítnuta a došlo k podstatné změně okolností, domoci se nového rozhodnutí v řízení u správního orgánu (srov. , , více k této problematice např. Jemelka L., Pondělíčková K., Bohadlo D., , 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 382). V daném případě však je rovněž záhodno připomenout, že pro posouzení toho, zda je dána překážka zastavěnosti ve smyslu zákona o půdě, není rozhodující, jaký způsob užívání je u pozemků veden v katastru nemovitostí a jak jsou pozemky dle katastru rozčleněny do parcel, ale zda se na nich či na jejich části nachází trvalá stavba, jež má povahu nemovitosti a jejíž existence má za následek trvalou změnu využití pozemku (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/1994 civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. ). Měla-li dovolatelka za to, že na pozemku či na jeho části se takovéto stavby nenacházejí, mohla se domáhat přezkumu správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu příslušnými opravnými prostředky, aniž by vyčkávala, než katastrální úřad provede změnu zápisu týkající se způsobu využití území či rozčlenění pozemků do parcel. Tvrdí-li dále dovolatelka, že k obnovení vlastnického práva jejího předchůdce došlo již zrušením rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o konfiskaci jeho majetku, přehlíží, že , o soudní rehabilitaci, na základě nějž byl příslušný odsuzující rozsudek zrušen, vydávání majetku sám neupravoval a v naopak výslovně stanovil, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na což posléze navázal (mimo jiné) v zákon o půdě. Této skutečnosti si přitom byla dovolatelka bezpochyby vědoma, když své nároky jinak řádně uplatnila v restitučním řízení. Nesouhlasila-li zcela s jeho výsledkem, mohla se domáhat soudního přezkumu příslušných rozhodnutí správních orgánů, neučinila-li tak, nelze jí tvrzenému právu poskytnout ochranu v tomto soudním řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že námitkám dovolatelky nelze přiznat opodstatnění a že tedy není možné na jejich základě dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným a podle , věty první, a dovolání odmítnul.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l a s tím, že žalovaná žádné náklady nevynaložila.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 19. září 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu