Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 997/2011

21 Cdo 997/2011

U S N E S E N Í

Ing. J. K.,

Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group

se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č.j. -318, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č.j. -318, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.4.2010 č.j. -267 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od 4.9.2001 do 29.10.2004 ve výši 359.177,- Kč a o placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu počínaje dnem 1.11.2004), není přípustné podle ustanovení (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 22.10.2008 č.j. -183, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k odstranění procesních pochybení a k doplnění dokazování, neboť soud prvního stupně chybně formuloval rozsudečný výrok a neúplně zjistil skutkový stav) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k úrazu, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok, došlo dne 4.9.2001 - podle , , ve znění účinném do 31.3.2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) (srov. , ) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

V posuzované věci se žalobce domáhá po žalované (původně FIRST OUTSOURCING, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Michalská č. 12, IČO 25776428) odškodnění za úraz (poranění hlavy a mozku), který utrpěl dne 4.9.2001 kolem třetí hodiny ranní v důsledku pádu na hotelových schodech v době, kdy se jako zaměstnanec obchodní společnosti FIRST OUTSOURCING, s.r.o. účastnil tzv. team-buildingové akce pořádané v Kácově – Tichonicích ve dnech 3. a 4.9.2001. Žalovaná, na niž poté, co původně žalovaný zaměstnavatel žalobce zanikl bez právního nástupce, přešla povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce, odmítá žalobci poskytnut požadované odškodnění s odůvodněním, že k úrazu žalobce nedošlo při činnosti, která by souvisela s plněním pracovních úkolů.

Problematikou přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů v rámci tzv. team-buildingu se dovolací soud již minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky ze dne 12.2.2009 sp. zn. , uveřejněný pod č. 115 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, na který poukazuje i odvolací soud v posuzované věci). Vycházel přitom z pojetí tzv. team-buildingu, který bývá chápán – tak jako tomu bylo i v projednávané věci - jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů, kdy zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. S přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu těchto aktivit, organizovaných v zájmu zaměstnavatele zpravidla formou výjezdní akce zaměstnanců (pracovní cesty), zaujal stanovisko, že pro závěr, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při některé z aktivit v rámci tzv. team-buildingu, může být považováno za pracovní úraz, není rozhodující formální označení tohoto kurzu týmové spolupráce v příslušných dokumentech, nýbrž vlastní obsahová náplň činnosti („úseku“ pracovní cesty), při které zaměstnanec úraz utrpěl, a že – jak dále dovodil - kdyby bylo prokázáno, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v rámci některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat – nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného (vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. zák. práce), a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení , kterým se provádí a některé další zákony (ve znění účinném do 2.6.2004).

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z uvedeného právního názoru dovolacího soudu důsledně vycházel. Nelze mu proto důvodně – jak to činí žalobce v dovolání – vytýkat, že podle shora uvedených hledisek zkoumal vlastní obsahovou náplň činnosti, při níž dne 4.9.2001 v časných ranních hodinách došlo k poškození zdraví žalobce. V tomto směru odvolací soud postupoval plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Závěr, jaký odvolací soud v této souvislosti učinil, však není – jak se dovolatel mylně domnívá – otázkou právní, nýbrž představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. ). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení Jestliže tedy dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů (že žalobce utrpěl úraz při činnosti, která „nebyla součástí plánovaných aktivit team-buildingové akce“ a „zjevně se svojí povahou blížila společnému bezcílnému pobytu zaměstnanců majícímu povahu zaměstnavatelem placené zábavy“, a tudíž „není v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“), předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel (namítá-li, že obsahující „údajný“ program teambuildingové akce „je pro zjištění skutkového stavu, především programu plánovaných společných aktivit, zcela bezvýznamná“) a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže vytýká soudům, že „výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení “ a že „myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů (zvláště důkazů výpovědí svědků), k nimž soudy ve věci dospěly, představují akt libovůle soudu a nejsou výsledkem logického myšlenkového postupu“.

Jestliže žalobce dále v dovolání ve prospěch svých úvah rozvíjí polemiku o (ne)pravdivosti tvrzení o přítomnosti alkoholu v krvi, resp. opilosti žalobce v době úrazu, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že uvedená skutečnost by (eventuelně) mohla mít význam až z hlediska zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. b) nebo § 191 odst. 2 písm. b) zák. práce; pro závěr soudů o tom, že „žalobcem utrpěný úraz není úrazem pracovním“, a že proto v projednávané věci nebyly splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, který vychází ze shora uvedeného skutkového zjištění, že žalobce neutrpěl úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, však nemá žádný vliv. Stejně tak za dané situace (kdy nebylo prokázáno poškození zdraví žalobce při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) není z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce podstatné, zda zaměstnavatel (eventuelně) porušil některou ze svých povinností, které mu ukládá zákon ve vztahu k zaměstnancům.

Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují námitky žalobce v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení , případně také – pokud jde o námitku porušení zásady rovnosti stran a práva na spravedlivý proces a nestrannost soudu – dovolacího důvodu podle ustanovení Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. , část věty za středníkem, ).

Vytýká-li dovolatel soudům rovněž porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené době, jde o námitku, která by eventuelně (kdyby byla opodstatněná) mohla mít význam z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ( a ,

ve znění pozdějších předpisů);

nelze však v této námitce (i kdyby byla opodstatněná) spatřovat jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ].

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. ), není rovněž přípustné (srov. až ), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Protože dovolání žalobce také v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že proti němu „lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni“, ačkoliv nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení , pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. října 2011

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu