Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1384/2011

30

Cdo 1384/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

V. W.

, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č.j. -60, takto:

I. Dovolání

se

zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009, č. j. -35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 900.000,- Kč. Žalobou se žalobce domáhal náhrady imateriální újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným vězněním.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. , odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let a současně byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Žalobce byl v rámci tohoto trestního řízení ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, byl zrušen výše uvedený rozsudek z roku 1954 a žalobce byl zproštěn obžaloby. V roce 2003 požadoval žalobce náhradu škody a přiměřené zadostiučinění po České republice – Ministerstvu obrany (původně žalovaná organizační složka státu), a tím mu byla vyplacena náhrada škody v částce 49.597,- Kč za vykonanou vazbu a trest odnětí svobody, nebylo mu poskytnuto odškodnění za imateriální újmu, kterou požadoval ve výši 900.000,- Kč. Opětovně žalobce žádal ministerstvo o náhradu nemajetkové újmy v roce 2006, avšak neúspěšně.

Odvolací soud, co se týče náhrady nemajetkové újmy, dovodil, že na věc nedopadá ust. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), s ohledem na ust. § 36 OdpŠk. Nárok žalobce na náhradu imateriální újmy je třeba posuzovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Tento nárok však odvolací soud shledal promlčený dle § 106 obč. zák.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. (dále jen „ “). Za otázku zásadního právního významu považuje, jak vykládat promlčecí lhůty ve vztahu k Úmluvy. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen dle obč. zák. Dovolatel je přesvědčen, že promlčecí doba by se měla počítat desetiletá dle obč. zák., aby nedošlo k porušení d. Dále se žalobce táže na správný postup v případě, kdy trestní řád a český právní řád obecně neznal v rozhodné době pojem nemajetkové újmy. Souhlasí s aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy na žalobcův případ. Přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmu by v posuzované věci považoval za spravedlivé (citoval rozsudky soudů v obdobných skutkových věcech, jejichž rozhodnutí považuje za spravedlivá). Navrhl, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky možného odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, kterou odvolací soud posoudil odlišně od judikatury soudu dovolacího.

Možnost žádat odškodnění nemajetkové (morální) újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena , který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 Odvolací soud správně dovodil, že OdpŠk se vztahuje především na ty případy, kdy k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu svou povahou odlišnému od neprojednání věci v přiměřené době ( věta druhá a třetí OdpŠk), došlo v období od 27. 4. 2006, tedy na odškodnění za nezákonnou vazbu a trest odnětí svobody vykonané na žalobci v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1995, jej nelze aplikovat.

V rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, se Nejvyšší soud vyjádřil k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, když uvedl, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, kdy teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. Posoudil-li odvolací soud nárok žalobce za použití přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

U žalobce by přicházelo do úvahy jen odškodnění podle a 299 , o trestním řízení soudním, který byl účinný v době, kdy došlo k omezení osobní svobody žalobce. Daná ustanovení se však výslovně vztahují na majetkovou škodu, která je svým obsahem odlišná od nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. , publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Lze tedy uzavřít, že v době, kdy žalobci nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní podklad, a proto žalobci žalovaný nárok nelze přiznat. Za této situace jsou úvahy odvolacího soudu o promlčení žalovaného nároku nadbytečné.

Z výše uvedeného vyplývá, že i odlišné právní posouzení věci vede k témuž procesnímu závěru, tedy že nároku žalobce na náhradu imateriální újmy vzniklé v důsledku omezení jeho osobní svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955 nelze vyhovět, rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a proto dovolací soud dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první ve spojení s , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu