Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 676/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Fond pojištění vkladů, IČ: 497 10 362, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, zastoupený JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému: Ing. F. S.,zastoupen JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o zaplacení 2.739.838,10 Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č.j. -115, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. března 2010, č.j. -89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2.739.838,10 Kč spolu s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. -115, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobu v části o zaplacení úroků z prodlení z částky 2.739.838,10 Kč za dobu od 3. 4. 2002 do 28. 11. 2004 zamítl zcela a za dobu od 29. 11. 2004 do 27. 4. 2005 do výše 3,5 %; „jinak“ – tj. v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 2.739.838,10 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 29. 11. 2004 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení – jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný měl vedeny čtyři /označené/ vkladové účty u Moravia Banky, a.s. Po té, co bylo této bance odňato povolení působit jako banka, vznikl žalovanému nárok na výplatu částky 2.737.456,19 Kč z titulu náhrad pojištění vkladů. Tuto pohledávku postoupil smlouvou ze dne 15. 11. 1999 společnosti ZKL Praha, a.s., která téhož dne provedla jednostranné započtení této pohledávky vůči pohledávce, jíž vůči ní měla Moravia Banka, a. s., ze smlouvy o úvěru. Ač tímto započtením pohledávka zanikla, přesto žalobce dne 2. 4. 2002 (omylem) vyplatil žalovanému z titulu pojištění pohledávek z vkladů náhradu ve výši 2.739.838,10 Kč. Po té, co žalovaný nevyhověl žalobcově výzvě k dobrovolnému vrácení takto získaného plnění, uplatnil žalobce právo na zaplacení této částky u soudu, žalobou došlou soudu dne 21. 3. 2005.

Uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu ( obč. zák.), neboť žalovaný v době, kdy mu byla vyplacena náhrada za pojištěné vklady (tj. dne 2. 4. 2002), již nebyl věřitelem pohledávky (oprávněnou osobou ve smyslu , o bankách). Toto postavení ztratil již postoupením pojištěných pohledávek z vkladu společnosti ZKL Praha, a.s., a takto postoupené pohledávky zanikly následně započtením.

Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o promlčení práva, uzavíraje, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se v daném případě řídí ustanovením § 397 obch. zák., neboť majetkový prospěch, o jehož vydání v řízení jde, byl získán na základě pohledávky z vkladu (ze smlouvy o běžném, popř. vkladovém účtu) regulované obchodním zákoníkem. Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení došlo dne 2. 4. 2002 a žaloba byla podána u soudu dne 21. 3. 2005, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva, pohlížel-li na něj jako na podnikatele, aniž by aplikoval ustanovení obch. zák. a nesprávně uzavřel, že se otázka promlčení práva v dané věci řídí obchodním zákoníkem, nikoliv zákoníkem občanským. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce označil napadené rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu, který má charakter vztahu obchodního, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Zaujal přitom názor, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použít právní úpravu (jeho ), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho a ). Ve shodě s tímto názorem pak v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198) uzavřel, že i v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá ( obch. zák.). Dodal, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu ( obč. zák.) je obchodním závazkových vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením až 3 a obch. zák.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce vyplatil žalovanému částku 2.739.838,10 Kč z titulu pojištění vkladů, na základě nesprávného úsudku, že žalovaný má stále vůči Moravia Bance, a.s., pohledávku z vkladu a že mu tak svědčí nárok na vyplacení náhrady za pojištěné vklady v uvedené výši.

Otázkou povahy uvedeného právního vztahu se Nejvyšší soud ve věci skutkově podobné zabýval již v rozhodnutí ze dne 24. července 2009, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. ), v němž – odkazuje na ustanovení , o bankách – dovodil, že právo oprávněné osoby na plnění z fondu pojistných vkladů je právem spojeným s pohledávkou z vkladu a proto podléhá stejnému režimu, jako pohledávka z vkladu, jež je regulována obchodním zákoníkem (srov. obch. zák.). Proto je třeba i na právní vztah z bezdůvodného obohacení nahlížet jako na vztah obchodněprávní a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy i v tomto případě řídí obchodním zákoníkem, ustanovením , podle něhož je promlčecí doba čtyřletá.

Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jež je v souladu se shora citovanou, ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k níž se Nejvyšší soud hlásí i ve věci nyní posuzované) – není rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o .s. ř.), a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, , části věty před středníkem a , podle nichž je žalovaný (jehož dovolání bylo odmítnuto) povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna žalobcova advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč ( , , a , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 10.000,- Kč ( téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2011

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu