Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tdo 999/2011

4 Tdo 999/2011-21

U S N E S E N Í

nejvyšší státní zástupkyně

podaném ve prospěch obviněného

M. D.

, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. , v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. ,

t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s ez r u š u j í další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. uznán vinným trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jichž se dopustil tím, že dne 12. 10. 2008 kolem 00.35 hodin v B., v ulici B., ve směru na T., okr. T., řídil osobní automobil tovární značky Škoda 135 LS Forman, tmavě červené barvy, přičemž dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger Alcotest u něj bylo zjištěno množství 1,98 promile alkoholu v dechu, když následnému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve se odmítl podrobit, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. -41 ze dne 5. 4. 2005, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti (6) roků, a dále se uvedeného jednání dopustil přesto, že není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem. Odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2010 rozsudkem sp. zn. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. D.se uznává vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože dne 12. 10. 2008 kolem 00.35 hodin v B., v ulici B., ve směru na T., okr. T., řídil osobní automobil tovární značky Škoda 135 LS Forman, tmavě červené barvy, přičemž dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger Alcotest u něj bylo zjištěno množství 1,98 promile alkoholu v dechu, když následnému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve se odmítl podrobit, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. -41 ze dne 5. 4. 2005, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti (6) roků.

Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání ve prospěch obviněného, a to z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém podání dovolatelka konstatovala, že v mezidobí mezi spácháním skutku a rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé došlo ke změně právní úpravy tak, že dne 1.1. 2010 nabyl účinnosti nový , a bylo proto třeba posoudit, která právní úprava je pro obviněného příznivější, což odvolací soud učinil. Podle nejvyšší státní zástupkyně ale jeho závěry nejsou správné. Za chybnou především považuje konstrukci odvolacího soudu, podle které nemůže-li být při respektování zásady

nullum crimen sine lege

jednání obviněného posouzeno též jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle tr. zák., když takovou skutkovou podstatu vůbec nezná, musí být zákon, jenž tuto skutkovou podstatu zrušil, aplikován jako celek. Tudíž, že je nutno i další jednání spočívající v řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti a přes dříve uložený trest zákazu výkonu takové činnosti kvalifikovat podle nového už jen proto, že podle nové normy nejde o jednočinný souběh tří trestných činů, nýbrž toliko dvou přečinů. V daném případě se odvolací soud musel nutně zabývat nejen otázkou, zda je pro obviněného příznivější souběh dvou přečinů, než souběh tří trestných činů (přičemž podle obou vzájemně porovnávaných zákonů jde v případě souběhu několika trestných činů o obecnou přitěžující okolnost), ale pochopitelně také otázkou druhů trestů, které obviněnému hrozí a otázkou jejich sazeb. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí deklaroval, že se shora uvedenými otázkami zabýval, avšak přihlédl k tomu, že se proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolal pouze obviněný, takže mu nemůže být uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen napadeným rozsudkem a to i přesto, že je z hlediska sazby trestu odnětí svobody nová právní kvalifikace pro obviněného přísnější.

Dovolatelka dále poukazuje, že obviněný byl podle právní kvalifikace skutku použité v rozsudku soudu prvního stupně ohrožen sazbou trestu odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo trestem zákazu činnosti (shodně § 180d i § 201 odst. 1 tr. zák.). Ke spáchání skutku došlo dne 12. 10. 2008 (tj. v době účinnosti trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2008), kdy byl pachatel trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle tr. zák. ohrožen trestem odnětí svobody s horní hranicí pouhých šesti měsíců. Oproti této právní úpravě za spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky stanoví podle pro pachatele trest odnětí svobody až na jeden rok, peněžitý trest nebo zákaz činnosti a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 trest odnětí svobody až na tři roky.Z porovnání obou právních úprav je podle dovolatelky zřejmé, že ohrožuje pachatele trestem odnětí svobody výrazně přísnějším, než trestní zákon účinný v době spáchání projednávaného činu. Podle tohoto kritéria by tedy jednoznačně přicházelo v úvahu použití právní úpravy podle zákona, který byl účinný v době, kdy ke spáchání skutku došlo (se zohledněním toho, že nelze postihnout řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění), a to jako souběh trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle tr. zák., ve znění účinném k datu spáchání skutku.

Nejvyšší státní zástupkyně rovněž vznesla zásadní výhradu ohledně závěru odvolacího soudu, že proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolal obviněný a při dodržení „zásady zákazu změny k horšímu“ mu nemůže být uložen trest přísnější, než mu uložil soud prvního stupně. V souladu s § 259 odst. 4 tr. ř. sice může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, je však nutné připustit kdykoliv v budoucnu eventualitu potřeby ukládání souhrnného trestu k napadenému rozsudku. Přitom v případném dalším řízení o trestném činu, ohroženém sazbou odnětí svobody mírnější, než upravuje § 337 odst. 1 tr. zákoníku, mohl by soud v budoucím řízení využít rozpětí trestu odnětí svobody právě podle tohoto ustanovení, tj. až na 3 roky. Pokud by ale zůstala nyní projednávaná trestná činnost kvalifikována podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 201 odst. 1 tr. zák., stala by se v budoucnu při úvahách o uložení souhrnného trestu z tohoto odsouzení vůdčí sazba trestu odnětí svobody z ustanovení tr. zák. (to znamená až na jeden rok). I z tohoto důvodu je použití zákona účinného v době spáchání trestného činu pro obviněného jednoznačně příznivější, než použití .

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. a zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud věc podle § 265

l

odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí o odvolání obviněného a aby dovolací soud učinil takové rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby dovolací soud projednal věc v neveřejném zasedání, i pokud by učinil rozhodnutí jiné.

Obhájce obviněného se věcně k podanému dovolání nevyjádřil, avšak ve svém sdělení ze dne 18. 7. 2011 (č. l. 139) vyslovil souhlas s tím, aby bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně projednáno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud musel taktéž posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. ).

Nejvyšší státní zástupkyně vznesla relevantní právní námitku ohledně časové působnosti trestních zákonů, ve které namítá nesprávnou aplikaci ( ) na posuzovaný případ, když podle odvolacího soudu je tento zákon pro obviněného M. D. příznivější. Odvolací soud posoudil jednání obviněného popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jako jednočinný souběh přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle tr. zákoníku. K závěru o příznivější úpravě obsažené v dospěl tak, že tento zákoník oproti trestnímu zákonu (zák. č. 140/1961 Sb.) již nepostihuje trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Nová právní úprava je proto pro obviněného příznivější, neboť její aplikací dochází k redukci trestných činů spáchaných obviněným ze tří na dva přečiny. Pokud na straně druhé zpřísnil trestní sazbu u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle tr. zákoníku a to až na tři roky odnětí svobody, odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že vzhledem k odvolání podaném pouze obviněným, nemůže být jeho postavení zhoršeno s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, když v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Na základě těchto úvah soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněnému nelze uložit trest podle vyšší trestní sazby a , redukující počet spáchaných trestných činů, je tudíž pro obviněného M. D. příznivější. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi spácháním skutku a rozhodnutím nalézacího soudu na jedné straně a rozhodnutím soudu odvolacího na straně druhé došlo k nabytí účinnosti nového (od 1. 1. 2010), odvolací soud zcela důvodně zkoumal, zda nová právní úprava není v souladu s ustanovením tr. zákoníku (resp. podle tr. zák.) pro obviněného příznivější. Tedy zjišťoval, zda je skutek spáchaný před 1. 1. 2010, nepravomocně odsouzený soudem prvního stupně jako souběh trestných činů podle tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2008), tr. zák. a tr. zák., nutné posoudit podle zákona účinného v době spáchání těchto trestných činů,nebo podle právní úpravy pozdější, jako úpravy pro obviněného příznivější. Jestliže odvolací soud při tomto svém zkoumání učinil závěr, že nová právní úprava je pro obviněného příznivější, jelikož snižuje počet spáchaných trestných činů ze tří (podle původní právní úpravy), na dva přečiny (podle právní úpravy nové), byla by tato jeho úvaha správná, ale pouze pokud by zároveň nedošlo ke zpřísnění trestní sazby u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle tr. zákoníku a to až na tři roky odnětí svobody. Okolnost, že odvolání v konkrétním případě podal pouze obviněný, a tudíž mu nebylo možné zpřísnit trest, při tomto rozhodování nehrála podstatnou roli. Samotná skutečnost, že obviněný byl v konečném důsledku odvolacím soudem uznán vinným přečinem přísněji trestným, než tomu bylo v předchozím rozhodnutí soudu nalézacího, byť mu byla konkrétní výměra trestu odnětí svobody i trestu zákazu činnosti snížena, je v rozporu nejenom se zásadou vyplývající z ustanovení tr. zákoníku (resp. tr. zák.), ale i s odvolacím soudem zmiňovanou zásadou zákazu reformationis in peius. Zde je třeba zmínit i argument uplatněný v dovolání nejvyšší státní zástupkyně pokud jde o případné budoucí ukládání souhrnného trestu obviněnému. Nelze totiž vyloučit, že k uložení takového trestu mohou nastat zákonné podmínky a v takovém případě se může určující trestní sazbou pro ukládání souhrnného trestu stát sazba přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle tr. zákoníku. Obviněnému by pak hrozilo uložení trestu odnětí svobody v sazbě až do tří let, přičemž rozhodující soud by nebyl omezen zásadou zákazu reformationis in peius, jako v přezkoumávaném případě. Současně nelze ani přisvědčit úvaze odvolacího soudu o příznivosti pro obviněného s poukazem na nemožnost uložení přísnějšího trestu z důvodu aplikace ustanovení tr. ř., podle kterého k odvolání obviněného není možno zhoršit jeho postavení. Zásada zákazu reformationis in peius je toliko zásadou procesní a užití zásady retroaktivity pozdějšího zákona ve prospěch pachatele, jakožto zásady hmotného práva zakotvené v tr. zákoníku, nelze v žádném případě opírat o procesní zásadu zákazu změny k horšímu. Zvolený postup a rozhodnutí, jak je odvolací soud učinil, je proto nutné označit za zákonu odporující a tudíž nesprávné. Odvolací soud měl v rámci svého postupu rozsudek nalézacího soudu zrušit v celém rozsahu a sám nově o skutku obviněného rozhodnout tak, že měl obviněného uznat vinným pouze trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2008) a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle tr. zák. a uložit mu trest odpovídající takovéto hmotně právní změně a existující procesní situaci. V odůvodnění svého rozhodnutí pak měl konstatovat, že podle tr. zák. zanikla nebezpečnost činu pro společnost ohledně řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, v němž byl původně spatřován trestný čin podle tr. zák.Tento názor se opírá o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. , ( publ. pod č. rozh. tr.), které dospělo k závěru, že pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení část věty za středníkem , resp. část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. rozh. tr.).S ohledem na tyto zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného nejpozději dne 31. 12. 2009 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle tr. zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.Takový skutek lze však po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na aplikaci ustanovení tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost. Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní důvodným a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu ( , 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( tr. ř.), přičemž je zřejmé, že vzhledem ke skutečnosti, že nevyšší státní zástupkyně podala dovolání ve prospěch obviněného, odvolací soud nemůže po přikázání věci Nejvyšším soudem v souladu s ustanovením tr. ř. změnit své rozhodnutí v jeho neprospěch.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je pak orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. září 2011

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c