Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3504/2009

22

Cdo 3504/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Budoucnost,spotřební družstvo v Ostravě, se sídlem v Ostravě–Moravské Ostravě, Petra Křičky 2863/17a, IČO 000 323 52, zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě–Moravské Ostravě, Sokolská třída 22, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem úřadu v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO 69797111, s adresou pro doručování Územní pracoviště Ostrava, Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2009, č. j. -92, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2009, č. j. -92, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2008, č. j. -61, pokud jimi bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků „parc. č. 3557/1 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1241 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, pro obec Ostrava, katastrální území Poruba-sever – na LV č. 60000“, „parc. č. 4101 - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 875 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, pro obec Ostrava, katastrální území Moravská Ostrava – na LV č. 60000“, „parc. č. 4102 - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 910 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, pro obec Ostrava, katastrální území Moravská Ostrava – na LV č. 60000“, „parc. č. 191/1 - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 3482 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, pro obec Ostrava, katastrální území Slezská Ostrava – na LV č. 60000“, a „parc. č. 3557/1 - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1241 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, pro obec Ostrava, katastrální území Poruba-sever – na LV č. 60000“, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2008, č. j. -61, určil ve výroku I., že žalobce je vlastníkem celkem 31 pozemků blíže specifikovaných v rozsudku, ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě doplatek soudního poplatku a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Podle zjištění soudu prvního stupně nabyl žalobce, jemuž dříve svědčilo právo trvalého užívání pozemků, vlastnické právo k nim podle („obč. zák.“). Otázku, zda žalobce po 1. 7. 2000 převedl některé budovy na těchto pozemcích na jinou osobu považoval soud prvního stupně za nevýznamnou, neboť „ustanovení obč. zák. nestanovilo podmínku, že by vlastnictví budovy na předmětných pozemcích muselo existovat i po tomto datu“.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. -92, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil; změnil jej ve výrocích II. a III., týkajících se placení soudního poplatku a nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, týkajícími se určení vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o („ “). Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v části dotčené dovoláním v rozporu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. . Rozsudek odvolacího soudu napadá v části týkající se pozemků uvedených ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jak se to podává z obsahu dovolání a výslovně z jeho upřesnění, doručeného dovolacímu soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že skutková tvrzení žalované, že prodal některé nemovitosti od 1. 7. 2000 do 1. 7. 2001 jsou zcela nová, když žalovaná ani on nikdy nic podobného v průběhu řízení netvrdili. Jedná se o nové skutečnosti, které nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném před jeho novelizací provedenou

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou osobou ( a ) a že je přípustné podle , přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 v rozsahu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku nabytí vlastnického práva k pozemku v trvalém užívání v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle , hospodářského zákoníku, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, ke změně práva na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona ( obč. zák.). Jak z hlavy osmé obč. zák. vyplývá, jde o přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. července 2000 ( ).

Pokud žalobce splnil podmínky § 879c obč. zák. k 1. červenci 2000 a požádal v jednoroční lhůtě ode dne účinnosti zákona o transformaci vlastnictví, nabyl vlastnické právo k pozemku, zastavěnému stavbou jen tehdy, pokud ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, tedy ke dni 1. července 2001, vlastnické právo ke stavbě nepozbyl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 6547). V tomto rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „Podmínkou vyhovění návrhu ve smyslu citovaného ustanovení je prokázání a) existence práva trvalého užívání pozemku, b) vlastnictví budovy, kterou je pozemek zastavěn, c) podání žádosti o změnu trvalého užívání na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku od 1. července 2000. Odvolací soud pak správně dovodil, že podmínkou pro vyhovění nároku na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické je, že subjekt tohoto práva byl ke dni 1. července 2001 vlastníkem stavby zřízené na pozemku v trvalém užívání. Z teleologického výkladu znění § 879c obč. zák. bezesporu lze tyto závěry dovodit. Pokud žalobce splní podmínky § 879c obč. zák. ke dni účinnosti zákona (ke dni 1. července 2000) a požádá v jednoroční lhůtě ode dne účinnosti zákona o transformaci vlastnictví, žalobce nabude vlastnické právo k pozemku, zastavěnému stavbou jen tehdy, pokud ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, tedy ke dni 1. července 2001, vlastnické právo ke stavbě nepozbude. Opačný výklad by odporoval záměru zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku, na němž budova stojí“.

V dané věci soud prvního stupně považoval otázku, zda žalobce po 1. 7. 2000 některé budovy na těchto pozemcích převedl na jinou osobu, za nevýznamnou, a výslovně to ve svém rozhodnutí uvedl; odvolací soud pak na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal. Oba soudy tak v dané věci vyšly z jiného právního názoru, než jaký zaujal dovolací soud, a proto jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. K námitce, že jde o tvrzení, se kterým dovolatelka přichází až v dovolacím řízení, je třeba uvést, že v důsledku nesprávného a v rozsudku výslovně uvedeného právního názoru, podle kterého je vlastnictví budovy k 1. 7. 2001 nerozhodné, soud prvního stupně nemohl splnit poučovací povinnost ohledně nutných tvrzení účastníků ( – k podmínkám pro vyhovění žaloby patřila netvrzená skutečnost, že budovy byly k určitému datu ve vlastnictví žalobce) a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]; odvolací soud na tuto vadu nemohl v důsledku stejného právního názoru reagovat.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , 3 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. září 2011JUDr. Jiří Spáčil, CSc.předseda senátu