Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
D83EF7CAABFEBD6AC1257A4E006563B6.html
HTML · 17.62 KB
No categories available
30 Cdo 1968/2010
U S N E S E N Í
A. Ž.,
České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
o zaplacení částky 1.000.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 47/2008 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č.j. 22 Co 274/2009 -54, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 C 47/2008 -41, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 27. 2. 2007 podal k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně podání označené jako oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestných činů JUDr. E. K., státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší státní zastupitelství posoudilo toto podání podle jeho obsahu jako podnět k výkonu dohledu nad postupem shora jmenovaného státního zástupce a postoupilo je za tímto účelem příslušnému Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze; žalobce o tom byl vyrozuměn. Vrchní státní zastupitelství provedlo šetření k činnosti jmenovaného státního zástupce. Žádná pochybení nebyla shledána, o čemž byl žalobce informován dopisem dne 9. 5. 2007. V dalších podáních se žalobce domáhal, aby s jeho podáním ze dne 26. 2. 2007 bylo nakládáno jako s trestním oznámením, a činil následná podání, na která mu bylo sděleno, že jsou obsahově shodná s prvním podáním a z tohoto důvodu byla odložena.
Soudy obou stupňů neshledaly nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) v činnosti Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní státní zastupitelství přezkoumalo podání žalobce, přičemž dle § 16a odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb. , o státním zastupitelství, je posoudilo podle jeho obsahu, přešetřilo postup a činnost státního zástupce JUDr. K. a o výsledku žalobce informovalo. Odvolací soud v tom neshledal rozpor s čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. “). Opírá je o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci a spatřuje rovněž vadu řízení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Brojí proti posouzení svého podání jako podnětu k výkonu dohledu nad činností státního zástupce. Namítá, že mu nebyla odvolacím soudem umožněna účast na jednání o odvolání, přičemž se nevyjádřil tak, že nechce být jednání odvolacího soudu přítomen. K jednání o své vůli dojít nemohl, neboť se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Tím podle dovolatele došlo k nerovnosti procesních stran, neboť nemohl navrhovat důkazy a uplatňovat svou procesní obranu. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Žalobce sice namítá nesprávné právní posouzení jeho nároku, ovšem nijak nespecifikuje, v čem by mělo spočívat. Stejně tak neformuluje otázku, o které by tvrdil, že zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolacími námitkami žalobce vytýká odvolacímu soudu jednak vadu řízení (nebylo mu umožněno účastnit se jednání před odvolacím soudem) a dále nesprávné skutkové zjištění (posouzení podání žalobce Nejvyšším státním zastupitelstvím a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a neprovedení všech jím navržených důkazů), které však nezakládají přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Již ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), zde spočívající v namítaném porušení práva žalobce účastnit se jednání před odvolacím soudem, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009 , jenž je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Námitka proti skutkovým zjištěním nebyla ani dříve důvodem pro připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003 ).
Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu