Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 617/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) H. G., a b) J. K., obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2010, č.j. -118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 1. října 2009, č.j. -78, jímž bylo zastaveno řízení o určení, že pozemkové parcely č. 451/21, 451/29, 465, 466, 467, 468, 490 a určená část pozemku parc. č. 471 v kat. území Šestajovice u Prahy byly k 12. 10. 2008 ve výlučném vlastnictví J. K., nar., naposledy bytem (výrok I), a byla jím zamítnuta žaloba o vyklizení označených pozemků (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vůči totožným žalovaným se domáhal již právní předchůdce žalobců J. K. (nar. ), v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. ; v něm soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. -52, žalobu zamítl. Po té, co jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud (rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. -83), nabyl rozsudek dne 3. 5. 2006 právní moci. Dovolání proti němu podané i ústavní stížnost byly odmítnuty. I v nyní souzené věci žalobci opírají žalobu o určení vlastnického práva jejich právního předchůdce k označeným nemovitostem o tytéž skutečnosti, které byly předmětem posouzení již v předchozím řízení. Proto odvolací soud uzavřel, že projednání žaloby na určení vlastnického práva brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ( – dále jen „ “), jež je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ( ). Žalobu o vyklizení nemovitostí pozemků (jako prostředek ochrany tvrzeného práva podle , , ve znění pozdějších předpisů; dál jen „obč. zák.“) pak soud zamítl, vycházeje ze zjištění, že žalobci nejsou nositeli tvrzeného vlastnického práva a k podání žaloby proto nejsou věcně legitimováni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , resp. , z dovolacích důvodů pak na ustanovení , b) a odst. 3 Konkrétně namítali, že rozsudek vydaný v předchozím řízení je založen toliko na závěru soudu o chybějícím naléhavém právním zájmu jejich právního předchůdce na žádaném určení, zatímco v nyní projednávané věci podání žaloby odůvodňují potřebou určit okruh majetku jejich zůstavitele (zemřelého J. K.), který má být předmětem řízení o dědictví. Za nesprávné označují i rozhodnutí, kterým se jim nedostalo ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obč. zák., a dovozují, že jejich právní předchůdce vlastnické právo – jež nabyl na základě trhové smlouvy z 2. 9. 1947 – nepozbyl. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , označili v dané věci za neaplikovatelné, namítaje, že restituční zákonodárství se na jejich právního předchůdce nevztahuje a podáním žaloby proto restituční předpisy neobcházejí. Pro řešení této otázky pak pokládají rozsudek za rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle (jež má povahu usnesení), je přípustné podle , není však opodstatněné.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté podle (pro kterou soud řízení podle zastavil), brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem.

Při řešení otázky totožnosti dané věci – s nímž odvolatelé polemizují – se odvolací soud přidržel jak právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097), tak i ustálené judikatury (krom odvolacím soudem citovaných rozhodnutí srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001), dovodil-li, že o stejnou věc jedná se tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) a řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.

Stejně jako v již dříve skončené věci, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , je i ve věci nyní posuzované uplatněn nárok na určení vlastnického práva téže osoby, předchůdce žalobců J. K. st. k těmže nemovitostem, opřený o stejná skutková tvrzení. Obě řízení se týkají těchže osob, je-li zcela zachována totožnost do řízení povolaných žalovaných a uplatňují-li žalobci vlastnické právo jako universální právní nástupci J. K. (nar. ), osoby totožné – shodně a nezaměnitelně označené – s osobou žalobce v pravomocně skončeném řízení. Tvrzený důvod, pro který tentýž nárok uplatňují znovu u soudu (zjištění okruhu majetku zůstavitele pro účely řízení o dědictví) z nyní posuzované věci jinou věc (s odlišným skutkovým základem) nečinní. Podává-li se z rozhodnutí obecných soudů vydaných v již dříve skončeném řízení, že předchůdce žalobců vlastníkem předmětných nemovitostí není (že k obnovení vlastnického práva, které ztratil, nemohlo mimo rámec restitučních předpisů dojít), jde o výsledek posouzení žaloby po stránce věcné, nikoliv o její zamítnutí pouze z formálních důvodů, kupříkladu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žádaném určení, jak žalobci nyní tvrdí.

Shledávaje dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení podle zjevně bezdůvodným, Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl ( ).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jimž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí, může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v , tedy dospěje-li dovolací soudu k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Za právní otázky zásadního významu žalobci označují otázky, jež byly s dopadem i do poměrů nyní projednávané věci autoritativně řešeny již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. (jímž bylo rozhodnuto o dovolání předchůdce žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. ) a na něž Nejvyšší soud v zájmu stručnosti odkazuje; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud – argumentuje též stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikovaným pod č. 477/2005 Sb. – usnesením ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. , odmítl. Otázku vlastnictví k předmětným pozemkům nemohl v nyní projednávané věci soud jinak posoudit již proto, že tato otázka již byla vyřešena pravomocným rozhodnutím soudu, jehož výrok je pro účastníky řízení (i jejich právní nástupce), jakož i pro všechny orgány závazný (srov. a 4 ). Nejsou-li žalobci nositeli vlastnického práva, které odvozují od svého právního předchůdce, logicky pak nejsou věcně legitimováni ani k podání žaloby na ochranu vlastnického práva podle obč. zák.

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání i v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí, jelikož toto rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu tedy přípustné není ( , ).

Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení , , a odůvodněn tím, že dovolatelé právo na jejich náhradu nemají a jiným účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2011Mgr. Petr Krauspředseda senátu