Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3176/2009

U S N E S E N Í

a)

I. Sch.

a

b) M. S. – R. – R.

, obou zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 92/2, proti žalovanému

PhDr. J. J.

,

zastoupenému JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2009, č.j. -292, takto:

I.Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.210,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleny Kinclové, advokátky se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/2.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou se žalobkyně ve smyslu ustanovení (dále jen „obč. zák.“) domáhaly ochrany osobnosti svého zemřelého otce H. M. S. - R. Žalobu odůvodnily tvrzením, že žalovaný zasáhl do práva na občanskou čest a lidskou důstojnost jejich otce tím, že uvedl zcela záměrně a účelově jeho jméno ve spojení se jménem nacistickou minulostí kompromitované osoby A. Ch. – T., a to jednak v textu pamětní desky odhalené dne 26.8.2003 v obci D. na rodinném domě č.p. 71 ve vlastnictví manželů V. a Z. H., jednak v článku s názvem „Ještě k nové pamětní desce,“ uveřejněném dne 3.9.2003 v regionálním týdeníku s názvem „Týden u nás.“ Na pamětní desce je uveden následující text: „

ZDE ŽILI RUSKÝ LEGIONÁŘ JAN HOLÍK A ALOIS ŠTĚRBÁČEK, NÁČELNÍK SOKOLA, ODBOJÁŘ „JINDRY“ (1906 – 1942), ODVLEČEN DO OSVĚTIMI ZAPSANÝM KRIEGERKAMERADEM SALMA TUGEMANNEM HOLÍKOVI – JAROŠOVI.“

Ve zmíněném článku uveřejněném v týdeníku „Týden u nás“ žalovaný k textu na pamětní desce uvedl, že „Nový text doslovně cituje nacistickou u fondu NSDAP Letovice uloženou v pobočce Moravského zemského archivu v Kunštátě G 360, K. 2. inventární číslo 13, která registruje ve fašistickém spolku válečníků jak zločince T. pod č.2, tak další dva S. služebníky, a pod č. 11 jako jediného šlechtice v tomto fašistickém spolku samotného knížete S. Členství knížete S. v Kriegerkameradschaftu dokládají i další archivní dokumenty, citované v Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o nenabytí čsl. občanství zesnulého pana H. N. S. - R.“ Žalobkyně poukazovaly na skutečnost, že žalovaný své tvrzení prokazoval listinami, které je však prokázat nemohly, protože neobsahovaly relevantní projev vůle jejich zemřelého otce, ze kterého by vyplývalo, že by jej byl učinil a stal se tak členem spolku s názvem Kriegerkameradschaft. Přes tyto prokazatelné rozpory žalovaný umístil na pamětní desce ve shora popsaných souvislostech jméno „S.,“ čímž dehonestoval dobré jméno a příjmení jejich zemřelého otce a jeho osobní čest. Žalobkyně se proto domáhaly, aby žalovanému bylo uloženo odstranit z pamětní desky slova „S.“, dále každé z žalobkyň zaslat omluvný dopis, zveřejnit písemnou omluvu v deníku Právo a v týdeníku „Týden u nás“ a zaplatit každé z žalobkyň částku 250.000,- Kč.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. října 2004, č.j. -133, žalobě zčásti vyhověl, když uložil žalovanému povinnost odstranit z pamětní desky umístěné na rodinném domě v D., slovo „S.,“ a každé z žalobkyň se za uvedení jména jejich otce na pamětní desce písemně omluvit. Zamítl žalobu na zveřejnění omluvy v deníku „Právo“ a týdeníku „Týden u nás“, jakož i na zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalovaný je vlastníkem pamětní desky a autorem jejího textu se shodným obsahem uvedeném v tvrzení žalobkyň, přičemž v části týkající se jejich otce zasáhl do osobnostních práv H. M. S. – R., neboť neprokázal pravdivost informace, že otec žalobkyň byl členem spolku Kriegerkameradschaft.

Ve vztahu k článkům uveřejněným v deníku Právo soud prvního stupně dospěl k názoru, že žalobkyně neprokázaly, že v těchto novinách byl otištěn článek zabývající se textem na pamětní desce. Ohledně článku s názvem „Ještě k nové pamětní desce,“ uveřejněném dne 3.9.2003 v regionálním týdeníku s názvem „Týden u nás“, žalobkyně dle soudu neprokázaly, že „pouze žalovaný je autorem článku“, a proto nešlo o zásah do osobnostních práv jednáním žalovaného. K požadované náhradě nemajetkové újmy v penězích soud prvního stupně dovodil, že takový nárok je vázán výlučně na (konkrétní) fyzickou osobu, jejíž smrtí tento nárok zaniká.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. -183, v napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se omluvy rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby se žalovaný písemně každé z žalobkyň omluvil dopisem s textem: „Já níže podepsaný PhDr. J. J. se tímto omlouvám paní I. Sch., rozené S. – R. a paní M. E. S. – R. za uvedení bez jejich předchozího souhlasu a tím zneužití rodného jména S., pana H. M. S. – R., a zemřelého dne 2.3.1946 v R., v textu pamětní desky, umístěné v D., okres B., na rodinném domě č.p. 71, kde jsem uvedl jméno S. jejich zemřelého otce ve spojení se jménem T. PhDr. J. J., (výrok I.). V napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se povinnosti odstranit z pamětní desky slovo „S.“ odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení(výrok III.).

Poté, co bylo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. listopadu 2007, pod sp.zn. , ve věci opětovně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č.j. -292, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění uvedeném ve výroku zmíněného rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že z textu dotčené pamětní desky vyplývá, že obsahuje difamující tvrzení, že na odvlečení A. Š. do Osvětimi se společně s nacistou T. podílel H. M. S.-R. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že pro svá takto vyznívající tvrzení má také odpovídající doklady. To však neučinil. Protože uvedené dehonestující tvrzení bylo neoprávněným zásahem objektivně způsobilým vyvolat újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnostních práv zemřelého otce žalobkyň, v souladu s předchozím názorem dovolacího soudu proto odvolací soud dovodil, že omluvu dopisy lze považovat za adekvátní prostředek ochrany občanskoprávní cti zemřelého H. M. S.-R.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 20. dubna 2009 včasné dovolání, v němž především vytýká, že předložené důkazy byly hodnoceny soudy jednostranně, nebyl aplikován , o válečných hrobech a pietních místech (správně ), dále autorský zákon a články 15 a 17 y (míněny zřejmě články 15 a 17 d). Fakticky uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení (dále jen „ “) a podle téhož zákona. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřily žalobkyně a navrhly aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a především konstatuje, že ač žalovaný v podaném dovolání (konkrétně v titulu tohoto podání) bez konkrétního zdůvodnění (srovnej ) uvedl, že obsahuje též námitku podjatosti senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu ČR, poté na základě výzvy soudu podle ustanovení přípisem svého zástupce ze dne 8. července 2011 upřesnil, že námitku podjatosti proti zmíněnému senátu (ve skutečnosti) nevznáší, avšak má za to, že by senát měl rozhodovat v jiném složení, než v době, kdy ve věci rozhodoval předešle. Za daného stavu tak nebyly naplněny předpoklady postupu podle ustanovení násl. Současně je nutno na tomto místě poznamenat, že obsazení senátu při aktuálním rozhodování označené věci, které se liší od jeho složení v době, kdy bylo ve věci rozhodováno rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007 pod sp.zn. , odpovídá aktuálnímu rozvrhu práce Nejvyššího soudu ČR a tudíž změnám v sestavě tohoto senátu.

Dovolací soud dále uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam jak to ve smyslu vyžaduje procesní předpis. Z dovolání vyplývá ( , že dovolatel fakticky akcentuje především okolnosti odpovídající uplatnění dovolacího důvodu podle , k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). S ohledem na dovolatelem předložené posouzení ze dne 13. února 2009, zpracované doc. RNDr. T. H., CSc., habilitovaným pro obecnou a srovnávací jazykovědu, je pro úplnost nutno současně konstatovat, že ustanovení vylučuje v dovolacím řízení uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Proto nebyly ani dány předpoklady vypořádat se s tímto (žalovaným v dovolacím řízení předloženým) důkazním materiálem. Ostatně podle názoru dovolacího soudu ani případný subtilní sémantický rozbor textu posuzované pamětní desky nemůže nic změnit na objektivním faktu dehonestujícího spojení jména otce žalobkyň se jménem osoby, která se během německé okupace měla dopustit zavrženíhodného jednání vůči příslušníkům českého obyvatelstva. Je též třeba připomenout, že jednotlivé zvláštní sankce za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby, chráněné všeobecným osobnostním právem jsou vesměs založeny na přísném objektivním principu, tj. vznikají bez zřetele na (případné) zavinění původce neoprávněného zásahu, což znamená, že na straně původce neoprávněného zásahu se nevyžaduje ani existence úmyslu (ať přímého či nepřímého), ani nedbalosti (ať vědomé či nevědomé).

Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení , pak dovolatel prostřednictvím takto fakticky uplatněného dovolacího důvodu zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je pak činnost soudu, která spočívá v podřazení zjištěného skutkového stavu věci příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak však vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, jeví se toto rozhodnutí v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení obč. zák., který na řešení daného sporu dopadá především. Podle tohoto ustanovení po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.

Moderní právní stát zabezpečuje občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby i po její smrti. Zajišťuje-li právní stát ochranu všeobecného osobnostního práva fyzické osoby po celou dobu jejího života, čímž je vyjadřován veřejný zájem na všestranném a svobodném rozvoji osobnosti fyzické osoby, je společensky i právně odůvodněno čelit neoprávněným zásahům znevažujícím památku, vzpomínku (pietu), jméno a význam zemřelé fyzické osoby i v době, kdy již není naživu a kdy se již tudíž sama nemůže bránit. Proto podle výše uvedeného ustanovení vzniká smrtí fyzické osoby taxativně vymezeným osobám, které nebyly samy neoprávněným zásahem postiženy, ex lege zvláštní subjektivní právo k uplatnění ochrany osobnosti zemřelé fyzické osoby. Pro vznik tohoto subjektivního občanského práva osob, na něž poukazuje ustanovení § 15 odst. 1 obč. zák., není rozhodné, stal-li se neoprávněný zásah do osobnosti zemřelé fyzické osoby ještě za jejího života nebo až po její smrti. Předmětem tohoto zvláštního osobnostního práva jsou vzdor smrti fyzické osoby i nadále přetrvávající – památka zemřelého, vzpomínka na něho, jeho význam – tedy posmrtné zájmy fyzické osoby. Tyto hodnoty neztrácejí svůj význam pro nejbližší osoby zemřelého, zmíněné v citovaném ustanovení. Osoby uvedené v ustanovení § 15 odst. 1 obč. zák. pak mohou použít některé právní prostředky, které připouští § 13 obč. zák., resp. přesněji § 13 odst. 1 téhož zákona (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kolektiv: „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, Linde Praha, a.s. 2004. str. 81 a násl.).

Pokud dovolatel ve svém dovolání vytýká, že soudy při svém rozhodování současně neaplikovaly , o válečných hrobech a pietních místech, dále autorský zákon a články 15 a 17 d, pak tuto svoji výtku nikterak nekonkretizuje. Přesto se však sluší na prvním místě poznamenat, že v konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (včetně jejího práva na postmortální ochranu) s takovými ústavně zaručenými právy jako je např. svobodou projevu apod. Vystupuje zde do popředí požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČRze dne 27. září 2006, č.j. -89, apod.). Ústavní soud ve zmíněném nálezu především připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva , v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Platí pak, že i svoboda projevu má v demokratické společnosti své meze (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol. „Ochrana osobnosti, podle občanského práva“, Linde Praha, a.s., 2004, str. 159).

Protože právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, je tak dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Řešení dovolatelem označených právních otázek pak v zásadě závisí na stavu daných skutkových zjištění jejichž vyústěním byl závěr učiněný odvolacím soudem. Z podaného výkladu vyplývá, že nebyla naplněna podmínka existence právní otázky zásadního právního významu, kdy odvolací soud mimo jiné též bere v úvahu právní názor vyjádřený dovolacím soudem v předcházejícím zrušovacím rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl [ , ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a 146 odst. 3 , když v dovolacím řízení žalobkyním vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 4.875,- Kč [srov. , , , , , , , a ve znění po novele provedené účinné od 1.9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč ( ve znění po novele provedené ). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 5.175,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 6.210,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu