Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 286/2010

U S N E S E N Í

Ing. L. M.,

1) Ing. V. V.,

zastoupenému JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 10,

2) JUDr. M. T.,

adresa pro doručení pošty Krajské státní zastupitelství, Ostrava 1, Na Hradbách,

3) JUDr. V. D.,

a

4) Mgr. M. F.,

zastoupenému Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova č. 14,

o ochranu osobnosti

, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009, č.j. -169, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2008, č.j. -125,

se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009, č.j. -169,

se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Krajský v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č.j. -125, výrokem I. zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“), kterou žalobce požadoval po prvním žalovaném ve výši 300.000,- Kč, po druhém žalovaném ve výši 100.000,- Kč, po třetím žalovaném ve výši 300.000,- Kč a po čtvrtém žalovaném ve výši 75.000,- Kč; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. května 2009, č.j. -169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ( - dále jen „“) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal existenci protiprávních zásahů do svých osobnostních práv. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že podané trestní oznámení na žalobce neobsahovalo žádné dehonestující informace, když první žalovaný tak realizoval ústavně zaručené, resp. chráněné petiční právo, přičemž zástupce tohoto žalovaného trestní oznámení podal jako advokát a chránil tak práva prvního žalovaného; třetí a čtvrtý žalovaný postupovali jako orgány činné v trestním řízení a zcela v jeho rámci, takže v řízení o ochranu osobnosti nebyli pasivně legitimováni, protože za jejich postup nese odpovědnost stát.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako výslovně i rozsudek soudu prvního stupně) napadl žalobce dne 10. srpna 2009 osobně sepsaným dovoláním, s nímž se dodatečně výslovně ztotožnila jeho zástupkyně z řad advokátů. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení a dovolací důvody vymezuje podle ustanovení a b) , neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že se soudy nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci (žalobce) tvrdili. Má za to, že otázkou zásadního právního významu (kterou pak podrobně rozvádí) je, zda pro pojetí spravedlivého procesu podle d toliko povšechné a neurčité odmítnutí většiny důkazů výpověďmi navržených svědků, aniž by byl obecnými soudy relevantně vysvětlen důvod takového jejich postupu, může obstát testu ústavnosti a požadavku nestranného a řádného procesu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Protože dovolání výslovně napadá též rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, je třeba uvést, že podle ustanovení lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním („pouze“) pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací ( ). Procesní předpis v tomto případě nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.

Jestliže žalobce v označené věci přesto výslovně napadl odvoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení zastavit.

Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. ).

Pokud dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pak dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení Vrchní soud v Olomouci se při výkladu ustanovení násl. obč. zák. neodchýlil od ustálené judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, sp.zn. , usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , apod.). Jestliže žalobce fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle ( ), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobně, pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s a , když v tomto dovolacím řízení nemá žalobce na jejich náhradu nárok, zatímco ostatním účastníků v této souvislosti náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu