Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2285/2011

U S N E S E N Í

Dr. S. M.,

Dr. S. M.,

zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, proti žalovanému

Pozemkovému fondu ČR,

130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat nemovitosti, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2011, č. j. -190. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR vydat žalobci pozemek parc. č. 6322/2 (o výměře 166 m2) v katastrálním území Žatec, zapsaný na listě vlastnictví č. 1299 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Žatec). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na úhradu nákladů řízení 396,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2010, č. j. -100, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na úhradu nákladů odvolacího řízení 260,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán (spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo); odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek, o nějž šlo v tomto řízení, patřil původní vlastnici B. M., babičce žalobce, která byla německé národnosti a její nemovitosti přešly do vlastnictví čs. státu podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to dnem účinnosti uvedeného dekretu (t. j. 21. 6. 1945); ohledně B. M. došlo k jejímu vysídlení do SRN v roce 1946.

Odvolací soud byl toho názoru, že na předmět tohoto řízení dopadají ustanovení restitučního předpisu – (zákona o půdě), pokud nemovitosti sloužily zemědělskému účelu, popřípadě ustanovení (o mimosoudních rehabilitacích). Tyto zákony jsou ve vztahu k ve vztahu speciality a pokud restituční předpisy dopadají na projednávanou právní věc, nelze v tomto řízení postupovat podle ustanovení (na jehož ustanovení žalob ve své žalobě poukazoval); odvolací soud pak dovozoval, že „v řízení podle soud nemůže zkoumat otázku vlastnického práva podle restitučních předpisů ani jako otázku předběžnou“. Vlastníkem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, je Česká republika, takže žalobce nemůže se úspěšně domáhat ochrany svého tvrzeného vlastnického práva proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, který je na základě zákona zmocněn k tomu, aby vykonával správu předmětné nemovitosti, patřící České republice.

Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení (i včetně výroku o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 15. 2. 2011 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany uvedeného odvolatele – žalobce Dr. S. M. bylo v pondělí dne 18. 4. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, který ve lhůtě stanovené v (s přihlížením i k ustanovení ). Odvolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a z obsahu spisu dovolání vyplývalo, že rozsudek odvolacího soudu pokládá odvolatel za nepřezkoumatelný i za rozsudek spočívající na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především zdůrazňoval, že podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ke konfiskaci majetku Němců a Maďarů s účinkem ex tunc, což se ovšem týkalo konfiskace ve smyslu obecném, ale tato obecná konfiskace primární musela být posouzena „konfiskací sekundární“, která z oné primární konfiskace vycházela, ovšem šlo v ní o identifikaci a konkretizaci konfiskovaného majetku; muselo se tu tedy definovat, o jaký majetek se tu jedná; soudy proto musely v soudním řízení o takovém majetku vyžadovat předložení pravomocného rozhodnutí orgánu o konfiskaci. Odvolatel dovozoval, že bez vydání rozhodnutí správního orgánu nebylo možné s konfiskovaným majetkem ze strany státu dále nakládat; bez rozhodnutí správního orgánu individualizujícího a konkretizujícího konfiskovaný majetek zůstal i v daném případě původní vlastnici dále v jejím vlastnictví. Také nulitním aktem, postrádajícím základní náležitosti správního aktu, nemohl majetek přejít na stát. Taková skutečnost, doprovázená v daném případě i stále trvajícím zápisem původní vlastnice nemovitého majetku v katastru nemovitostí, činí, podle názoru odvolatele, žalobu žalobce v tomto případě oprávněnou a žalovaného činí povinným spornou parcelu žalobci vydat.

Dovolatel dále uváděl, že soudy obou stupňů se v tomto případě odpovídajícím způsobem nezabývaly závažnou otázkou, zdůrazňovanou v žalobě žalobce, a to otázkou přihlášení se či nepřihlášení se původní vlastnice nemovitosti k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že tu ohledně tohoto sčítání existoval rozpor mezi zákonem č. 47/1927 Sb. a vládním nařízením č. 85/1930 Sb., která totiž již neobsahovala zákonnou zásadu (vyjádřenou v zákoně č. 47/1927 Sb.), že při sčítání je „k a ž d ý povinen podat správně a včasně všechny údaje pro sčítání“, což konkrétně původní majitelce nemovitosti B. M. nebylo umožněno; z toho odvolatel dovozoval, že u B. M., za níž sčítací archy vyplnila tehdy jiná osoba (majitel bytu či jiná dospělá osoba v domácnosti), došlo takto k irelevantnímu a neplatnému zařazení pod osoby německé národnosti (což pak mělo význam z hlediska dopadu dekretu č. 12/1945 Sb. na konfiskovaný majetek). Soudy se tedy v tomto případě otázkou „němectví“ B. M., uváděnou v restitučním předpisu, nezabývaly, takže se rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě restitučními předpisy neřídila. Neobjasnění této otázky v daném případě činí rozhodnutí soudů v této právní věci nepřezkoumatelnými.

Dovolatel byl i toho názoru, že pokud jde v tomto řízení o rozpor ve výměře parcel, jež je předmětem řízení, která byla zapsána na B. M., a která byla v žalobě žalobce požadována k vydání, pak tu šlo o otázku vyžadující znalecké posouzení; soudy měly tuto otázku vyřešit ustanovením znalce z oboru geodézie, který by určil správnou výměru a vyměřil oddělení části pozemku na základě pořízeného geometrického plánu.

Dovolatel je proto přesvědčen o oprávněnosti jeho názoru, že „B. M. zůstala vlastníkem nemovitosti, o níž jde v tomto řízení, a žalobce je nepochybně jejím vnukem; domáhá se proto svou žalobou vydání nemovitosti a nikoli určení vlastnictví k této nemovitosti“.

Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatele, bylo navrženo, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Přípustnost dovolání odvolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Lounech), že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 24. 1. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřovalo dovolání odvolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým uvedeným rozhodnutím některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některou právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o vydání nemovité věci podanou podle obecných předpisů ohledně nároku, který svým obsahem nebo právní povahou souvisel s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz z 11. 9. 2003, sp. zn. , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu (podle ustanovení ), zejména mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. V tomto stanovisku byl zaujat i právní závěr, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony (zejména , o mimosoudních rehabilitacích, a , zákon o půdě (vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních je úpravou speciálních k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání odvolatele, v němž měl odvolací soud na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním odvolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání odvolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 , ale ani v jiném ustanovení upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání odvolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Odvolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 4. srpna 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu