Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
34DC9533983F5F89C1257A4E0068BD18.html
HTML · 22.03 KB
No categories available
30 Cdo 1521/2010
U S N E S E N Í
H. V.,
České republice – Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 140/2008 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č.j. 29 Co 185/2009 -55, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 C 140/2008 -32, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 45.000,- Kč a do částky 455.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 22. 8. 2002 podala jako jedna z oprávněných k Okresnímu soudu Praha-východ návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitého a nemovitého majetku postižením obchodního podílu povinného AUTOART PLUS s. r. o. v obchodních společnostech NASHED s. r. o., Jatky Spáňov s. r. o. a Děčínská dřevařská spol. s r. o. Exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn.
E 1677/2002 pro částku 132.000,- Kč a náklady řízení v částce 18.878,- Kč a pro úrok z prodlení v kapitalizované výši 1.042.875,- Kč. Nařízený výkon rozhodnutí byl zrušen odvolacím soudem. Oprávnění byli vyzváni k odstranění vad podání. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 519.813,- Kč, náklady řízení ve výši 14.878,- Kč postižením podílu povinného v obchodních společnostech NASHED s. r. o., Jatky Spáňov s. r. o. a Děčínská dřevařská spol. s r. o. byl vyloučen k samostatnému řízení, dále vedeném pod sp. zn. 19 E 74/2006 . Původní řízení vedené pod sp. zn. E 1677/2002 bylo v celém rozsahu zastaveno usnesením, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2007, z důvodu zániku povinné obchodní společnosti. Řízení vedené pod sp. zn. 19 E 74/2006 bylo zastaveno s právní mocí dne 1. 12. 2006 pro zpětvzetí návrhu oprávněných.
Za celkovou délku řízení pod sp. zn. E 1677/2002 soudy obou stupňů považovaly dobu pěti let a jednoho měsíce. Shledaly značná období nečinnosti okresního soudu od 12. 12. 2003 do 10. 3. 2006 a od 29. 3. 2006 do 11. 9. 2006. Žalobkyně se nijak negativně nepodílela na celkové délce řízení. Nejednalo se o věc skutkově složitou. Řízení nebylo pro žalobkyni nijak zvlášť významné. V řízení vedeném pod sp. zn. 19 E 74/2006 nebyla shledána žádná pochybení ze strany soudu, toto řízení trvalo pouze dva měsíce. Soud prvního stupně pak uzavřel, že v řízení pod sp. zn. E 1677/2002 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v řízení pod sp. zn. 19 E 74/2006 nesprávný úřední postup neshledal. Po zhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) dospěl k výši přiměřeného odškodnění v částce 45.000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. E 1677/2002 .
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, ztotožnil se také s přiznanou výší odškodnění, přičemž zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že návrh na výkon rozhodnutí byl žalobkyní podán až po čtyřech letech poté, co nabyl exekuční titul v roce 1998 právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. “). Opírá je o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci vycházející z nesprávného skutkového zjištění (to však nijak nespecifikuje), stejně tak spatřuje vadu řízení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud podrobněji nerozvedl, jakými úvahami se řídil, pokud posuzoval přiměřenou výši odškodnění. Má za to, že není rozhodné, s jakým časovým odstupem od právní moci exekučního titulu byl návrh na jeho výkon podán. Brojí proti poskytnutému odškodnění, které považuje za velmi nízké a v rozporu s rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu v obdobných věcech, kdy účastníkům jsou přiznávány mnohonásobně vyšší částky jako náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení (i kratší než v případě dovolatelky). Uvedla, že exekuční řízení mělo pro ni značný význam a zdůraznila, že z této exekuce neobdržela žádnou částku. Brojí dále proti výroku soudu prvního stupně (potvrzeného odvolacím soudem) o náhradě nákladů řízení, kdy podle ní měl soud rozhodnout dle § 142 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a nikoli dle § 142 odst. 2
o. s. ř. o. s. ř. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 10. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Již ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ) není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009 , jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Námitky formulované dovolatelkou týkající se toho, že odvolací soud podrobně nevysvětlil, jak dospěl k přiznané výši odškodnění, nezakládají samy o sobě zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu z hlediska výkladu procesního práva. Nadto odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku plně odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, čímž učinil úvahy soudu prvního stupně o kritériích rozhodných pro stanovení výše odškodnění součástí rozhodnutí svého.
Kritérium významu řízení pro žalobkyni (dle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soudy posoudily v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 . Jak správně uvedl soud prvního stupně, nešlo o typově významné řízení, u kterého by se zvýšený význam pro poškozenou presumoval, tak jak je tomu v řízeních ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně.
Za této situace prostý nesouhlas žalobkyně s výší poskytnutého odškodnění nepřiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť se týká pouze konkrétního sporu a nadto není opřen o relevantní právní argumenty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 ).
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000 , publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu