Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2065/2010

U S N E S E N Í

Ing. V. R.

, zastoupeného JUDr. V. Š., proti žalované

Burze cenných papírů Praha, a.s.

se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, IČO 47115629, zastoupenému JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 4, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010, č. j. -210, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. -210, k odvolání žalované potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 6. 2009, č. j. -167, ve věci samé [ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 426.952,50 Kč]. Odvolací soud se – s poukazem na „Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 publikované pod sp. zn. “, v němž je vyjádřen názor, že zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení za dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti - ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobci náleží náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru až od 1. 10. 2002, neboť do té doby mu v tom bránily jeho pracovní povinnosti vyplývající z pracovního poměru u společnosti CEDAZ. I když období, odkdy žalobce žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání (dopisem ze dne 30. 7. 2002), je třeba počítat již od 1. 8. 2002, v srpnu a v září 2002 žalobce nemohl plnit své povinnosti podle pracovní smlouvy u žalované, neboť byl vázán svými pracovními povinnostmi k jinému zaměstnavateli. Souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že za období přesahující 6 měsíců je namístě náhradu mzdy snížit o polovinu, neboť žalobce mohl být zaměstnán u společnosti ECONOMIA, a. s., když pro výkon touto společností požadované práce splňoval všechny předpoklady i požadavky; žalobce se nezapojil do práce u žádného zaměstnavatele a v tomto směru neprojevil ani žádnou větší snahu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu uvedeného v ustanovení dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Otázky zásadního právního významu vymezila následovně:

„Je vůle zaměstnance ve svém projevu vážná (a tedy právní úkon platný), když zaměstnavateli oznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával za situace, kdy v době tohoto projevu je zaměstnán v hlavním pracovním poměru u jiného zaměstnavatele a prokazatelně může do zaměstnání u původního zaměstnavatele nastoupit až za dva měsíce po tomto oznámení?“.

„Může zaměstnanec projev vůle, aby byl i nadále u zaměstnavatele zaměstnán, jakkoli podmiňovat (např. ukončením pracovního poměru u jiného zaměstnavatele)?“.

„Je zaměstnavateli platně oznámen úmysl zaměstnance o tom, že trvá, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a přiděloval mu práci, v případě, kdy pouze zaměstnavateli sdělí, že s ním hodlá vyjednávat o ‚modalitách svého nástupu do práce‘?“.

„Jedná se o překážku na straně zaměstnance, za níž mu nepřísluší náhrada mzdy ve smyslu stanoviska NS Cpjn 4/2004 v případě, kdy má zaměstnanec souběžně uzavřený jiný hlavní pracovní poměr?“.

„Může platně vzniknout zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, když má v tento okamžik separátně uzavřený jiný hlavní pracovní poměr?“.

„Způsobuje oznámení zaměstnance o úmyslu pracovat pro zaměstnavatele v okamžiku, kdy je zaměstnán u jiného zaměstnavatele v hlavním pracovním poměru, ztrátu nároku na náhradu mzdy absolutně, tj. za období do tehdy, kdy mu původní zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního poměru, či jen za období, po které trvá zaměstnanecký poměr u jiného zaměstnavatele?“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, dále zrušil „prvoinstanční rozsudek“ a aby věc vrátil „soudu první instance“ k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalovaná v dovolání zpochybňuje skutečnosti, jež byly předmětem jiného řízení a této žaloby o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru se netýkají.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaná v posuzované věci spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v podstatě v řešení otázky, jaký vliv na nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru má skutečnost, že zaměstnanec v době, kdy sděluje zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, má uzavřen jiný pracovní poměr; jiné závěry odvolacího soudu nenapadá.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem dopisem ze dne 26. 7. 2002 a žalobce sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání dopisem ze dne 30. 7. 2002 – podle , , ve znění do 31. 12. 2002, tj. do dne, než nabyly účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, a , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Ustanovení upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat.

Ze znění ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce vyplývá předpoklad, že zaměstnavatel (po prohlášení zaměstnance podle § 61 odst. 1 věty první zák. práce) skutečně umožní zaměstnanci, aby nadále práci vykonával; náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku totiž zaměstnanci přísluší jen do dne, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Zákon tedy výslovně počítá s tím, že (ačkoliv se dodatečně může ukázat, že pracovní poměr skončil výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dříve) zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci a že zaměstnanec bude práci vykonávat. Zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době je platným právním úkonem, tedy může zaměstnanci, který platnost rozvázání pracovního poměru neuznává a který trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ještě před skončením sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru znovu začít přidělovat práci, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko zaměstnance o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Oznámí-li zaměstnavatel zaměstnanci (buď výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli) před zahájením nebo za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru ve sporu u soudu přidělovat práci, jsou naplněny předpoklady vyplývající z ustanovení § 61 zák. práce.

Oznámil-li zaměstnanec po podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a neumožnil-li mu zaměstnavatel, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nejen nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. § 61 odst. 1 zák. práce), ale i možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele. Zaměstnanec smí v tomto období pracovat u jiného zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě jiného pracovněprávního vztahu; i když doba trvání pracovního poměru není v tomto případě - na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 5. 1994 [srov. ve znění účinném do 31. 5. 1994] - zákonem omezena do pravomocného skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí zaměstnanec při sjednání svého pracovněprávního vztahu u jiného zaměstnavatele náležitě vzít v úvahu, že po svém zaměstnavateli požadoval, aby ho dále zaměstnával, a že proto musí být připraven znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V případě, že svůj pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah k jinému zaměstnavateli nesjedná na dobu určitou (tj. na dobu trvání sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru u soudu), musí si jinak (jiným ujednáním) zajistit včasné ukončení tohoto pracovněprávního vztahu tak, aby mohl počínaje dnem právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kdy se jeho vztahy se zaměstnavatelem znovu budou řídit pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a plnit všechny ostatní povinnosti z pracovního poměru.

Nejvyšší soud České republiky proto již dříve dospěl k závěru, že oznámí-li zaměstnanec poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a projeví-li zaměstnavatel vůli práci tomuto zaměstnanci přidělovat, je zaměstnanec povinen nadále konat práci podle pracovní smlouvy, a to až do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak nebo do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru; neomluvené zameškání práce v této době představuje porušení pracovní kázně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2005, pod č. 64), a že nastoupil-li zaměstnanec, který po podání výpovědi z pracovního poměru oznámil svému zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, do zaměstnání u jiné fyzické nebo právnické osoby, protože mu zaměstnavatel neumožnil, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat buď na dobu určitou (na dobu trvání sporu), nebo jiným ujednáním zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2007, pod č. 32).

Z uvedených hledisek v dovolání napadeném rozhodnutí vycházel také odvolací soud, když za skutkového stavu (skutková zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhají – srov. , 3 a ), že poté, co žalovaná dopisem ze dne 26. 7. 2002 s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr, žalobce svým dopisem ze dne 30. 7. 2002 a ze dne 21. 8. 2002 sdělil, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván s tím, že je připraven nastoupit do práce k žalované dne 1. 10. 2002, a žalovaná žalobci dopisem ze dne 20. 8. 2002 sdělila, že má za to, že žalobce od 29. 7. 2002 již není jejím zaměstnancem, dovodil, že je splněna podmínka pro přiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení zák. práce, spočívající v tom, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; skutečnost, že byl v té době v zaměstnaneckém poměru k jinému zaměstnavateli nemá – jak výše uvedeno - na splnění této podmínky vliv.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení

Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, odst1 a části věty před středníkem , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu