Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4824/2009

U S N E S E N Í

Statutárního města Havířova

1) J. S.

,

2) J. S.

, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání 1) povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 5. 2009, č. j. -12, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 2. 2009, č. j. -6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu bez náhrady. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu a s námitkou nepříznivé majetkové, sociální a zdravotní situace povinné se vypořádal závěrem, že ta je „z pohledu nařízení výkonu rozhodnutí nerozhodná.“ Pokud se povinná v odvolání domáhala, aby její povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění bytové náhrady, odvolací soud zdůraznil, že tato otázka byla závazným způsobem vyřešena v nalézacím řízení, kdy okresní soud rozhodl, že povinné bytová náhrada nepřísluší.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala 1) povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda „v případě, že se dostala z důvodu svého zdravotního stavu do situace, kdy jí ne vlastní vinou vznikl na nájemném dluh, a s ohledem na její zdravotní postižení (plnou invaliditu), je soud povinen zkoumat její námitky s ohledem na ustanovení – dobré mravy, i v řízení o výkon rozhodnutí, tedy zkoumat, zda postup oprávněného není v rozporu s tímto ustanovením, a zda byl povinen vyklizení vázat na přidělení sociálního bydlení, když nekompromisní vyklizení může mít negativní dopad na její zdravotní stav.“ Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení spatřuje v závěru soudů obou stupňů, že v daném případě nebylo třeba povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ). Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dospět nelze.

Pokud jde o namítaný rozpor nařízení výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení exekuce však nejde o výkon práva ve smyslu , obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( ) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Rozpor s dobrými mravy (jde o hmotněprávní institut) tedy úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce, jež je institutem procesněprávním, nelze.

Brojí-li dovolatelka proti závěru soudů obou stupňů, že v daném případě nebylo třeba povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady, zpochybňuje tím věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z něhož je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4). V nalézacím řízení však povinná své odvolání proti exekučnímu titulu vzala zpět.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení , a věty první , náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu