Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2835/2009

20

Cdo 2835/2009

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

E. A. A.

, zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 7, proti žalovanému

MUDr. B. A. M.

, zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 2. 2009, č. j. -141, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Luboše Chalupy.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud v napadené části, tj. ve II., tedy vyhovujícím výroku, změnil rozsudek z 18. 9. 2008, č. j. -117 (jímž obvodní soud zčásti zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí /pozemků/ z výkonu rozhodnutí vedeného proti žalobkyninu manželu /I./, a zčásti této žalobě /ve vztahu k bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy/ vyhověl /II./), a žalobu zamítl i v té části, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že smlouva z 18. 8. 2003, jíž měla žalobkyně podle svého tvrzení s manželem (povinným) prodat předmětný byt svědku A. E. B. „je pro nedostatek (vadu) vůle absolutně, od počátku neplatná podle , takže vlastnictví k předmětu koupě na jejím základě na třetí osobu (svědka) nepřešlo a bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy tak zůstala ve společném jmění žalobkyně a povinného. Tato kupní smlouva je simulovaným právním úkonem (tedy úkonem učiněným naoko); podle ustanovení je sice možno dovolat se platnosti právního úkonu dissimulovaného, v souzené věci se však jednak platnosti takového úkonu nikdo nedovolával a jednak by ani nebylo možno dovodit platnost dissimulované smlouvy o převodu nemovitosti, která musí mít podle ustanovení písemnou formu, neboť je-li simulovaná (neplatná) smlouva formulována jako kupní, nemůže obsahovat náležitosti smlouvy jiné, např. darovací.“ Městský soud pak uzavřel, že v důsledku uvedeného je neplatná i kupní smlouva ze 13. 2. 2005, kterou měl svědek žalobkyni podle jejího tvrzení předmětný byt prodat zpět, nyní však již do jejího výlučného vlastnictví (s odůvodněním, že kupní cenu měla zaplatit ze svých vlastních prostředků získaných prodejem dědictví); soud dovodil, že „žalobkyně jako spoluvlastnice by kupovala od nevlastníka a jde v podstatě o další simulaci.“

V dovolání, v němž ohlašuje dovolací důvod podle , žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že „okolnosti prodeje bytu osvětlila v rámci svého účastnického výslechu i výslechem svědka. Má zato, že na vážnost vůle obou smluvních stran převést smlouvou z 18. 8. 2003 vlastnické právo na svědka, nemá žádný vliv skutečnost, že tímto způsobem měl být umořen dluh, jejž v té době svědek evidoval z titulu ústních smluv o půjčkách poskytnutých žalobkyninu manželovi. Je nanejvýš logické, že pokud svědek jakožto osoba bez právnického vzdělání svými vlastními slovy před soudem prvního stupně vypověděl, že se s manželem žalobkyně domluvili, že namísto peněz dostane na splacení dluhu byt a nějaká auta, je to třeba v návaznosti na kupní smlouvu z 18. 8. 2003 právně vykládat tak, že poté, co došlo k uzavření kupní smlouvy a prodávající měli vůči kupujícímu pohledávku na zaplacení kupní ceny za byt, došlo se souhlasem žalobkyně k započtení (k němuž postačí jen ústní projev) této pohledávky vůči pohledávce kupujícího na vrácení půjčky manželem žalobkyně. Takovémuto právnímu posouzení odpovídají jak listinné důkazy, tak i výpovědi žalobkyně a nestranného svědka.

Žalobkyně má zato, že v řízení před soudem prvního stupně

prokázala

, že 13. 12. 2005 byt zpětně od svědka odkoupila za peníze získané prodejem svého dědictví v Palestině, tedy do svého výlučného vlastnictví, a že v tomto směru nabídla veškeré důkazy, které mohla nabídnout a zajistit, a že tedy v tomto směru

unesla své důkazní břemeno

. Soud prvního stupně všechny důkazy včetně listinných ve svém souhrnu logicky a správně

vyhodnotil

a jeho závěr, že se žalobkyně stala výlučným vlastníkem převáděných nemovitostí kupní smlouvou z 13. 12. 2005, je věcně správný; naopak odvolací soud značně pochybil, když „de facto pouze a výlučně s odkazem na skutečnost, že žalobkyně se svými dětmi v předmětném bytě bydlela i po jeho prodeji svědkovi, a že tento byt (užívaný přechodně na základě nájemní smlouvy z 1. 4. 2005, kterou byl „modifikován“ v kupní smlouvě původně sjednaný závazek žalobkyně do 14 dnů prodaný byt vyklidit) následně od svědka odkoupila, bez jakéhokoli přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu dospěl k závěru, že kupní smlouva z 18. 8. 2003 je v důsledku nedostatku vážné vůle absolutně neplatná,“ a že v návaznosti na tuto neplatnost je neplatná i smlouva o zpětném prodeji z 13. 12. 2005. Žalobkyně též připomíná závěr přijatý Nejvyšším soudem v rozsudku z 5. 9. 2000, sp. zn. , podle nějž je nevážnost vůle jednajícího zpravidla zřejmá u projevu vůle učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti apod.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání, přípustné podle ustanovení , není důvodné.

Předně nutno zdůraznit, že žalobkyně, ač ohlásila dovolací důvod podle , tedy nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – tento důvod neuplatnila. V dovolání totiž nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) ani použití (aplikaci) práva, nýbrž proti

hodnocení důkazů

(srov. poslední odstavec bodu V. na páté straně dovolání /č. l. 152/ v němž „se domnívá, že v tomto směru

unesla své důkazní břemeno

,“ a ve kterém vyjadřuje přesvědčení, že „soud prvního stupně výše zmíněné důkazy ve svém souhrnu, narozdíl od soudu odvolacího, logicky a správně

vyhodnotil),

jež vyústilo v závěr o neplatnosti smlouvy z 18. 8. 2003 pro nedostatek vážnosti vůle a v důsledku toho i neplatnosti následné smlouvy z 13. 12. 2005, kterou žalobkyně měla podle svého tvrzení nabýt vlastnictví k bytové jednotce a spoluvlastnický podíl ke společným částem budovy od svědka zpět; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1282 s., vysvětl. 5).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle části věty před středníkem, odst. 6 zamítl.

Dovolání bylo zamítnuto, procesně úspěšnému žalovanému tedy podle ustanovení , 146 odst. 3, a věty první vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 4.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem ( , , , , , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, sníženou o 50% podle vyhlášky) a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,

jakož i DPH ve výši 20%, tj. částce 960,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu