Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2001/2010

U S N E S E N Í

A) V. S.

,

B) A. S.

,

C) R. L.

, zastoupených JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 214, proti žalovaným

1) D. K.

,

2) BOCA – spolek pro pomoc opuštěných a týraných koček

, se sídlem v Brně, Ramešova 3, zastoupeným JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o zdržení se rušení vnikáním koček, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2009, č. j. -265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 590,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „ “) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. -132, uložil žalovaným povinnost „zabránit vnikání koček z domu č. p. v D. a pozemku p. č. st. zastavěná plocha a p. č. zahrada v k. ú. B. u K. na pozemky žalobců p. č. st. 319 zastavěná plocha a p. č. 304/5 zahrada v k. ú. B. u K. (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III. rozsudku).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem z 8. října 2009, č. j. -265, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost „zdržet se rušení vnikáním chovaných koček z domu č. p. 199, stojícího na pozemku p. č. St. 257, zastavěná plocha, z pozemku p. č. St. 257, zastavěná plocha a z pozemku p. č. St. 304/4, zahrada v k. ú. B. u K. na pozemky žalobců p. č. St. 319/1, zastavěná plocha a nádvoří, p. č. St. 319/2, zastavěná plocha a nádvoří a p. č. 304/5, zahrada v k. ú. B. u K., do 15ti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku) rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s odkazem na , c), odst. 3 , které považuje za důvodné podle , odst. 3 Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, s vyjádřením žalobců k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle , 3 dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ( ) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v daném směru rozhodnutím měnícím. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru o jednání žalovaných obtěžující žalobce nad míru přiměřenou poměrům, přičemž je spatřovaly v obtěžování žalobců tím, že na jejich nemovitosti pronikají kočky žalovaných. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně toliko žalovaným uloženou povinnost formuloval tak, aby přesně odpovídala hmotněprávnímu ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák., o které oba soudy svá rozhodnutí opřely; práva a povinnosti účastníků však jsou rozhodnutími soudů obou stupňů konstituována stejně, a o měnící rozhodnutí se tak nejedná.

Oproti přesvědčení dovolatelů tak není dovolání přípustné podle , ale pouze za podmínek vymezených v

Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666)

Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.

V těch částech dovolání, ve kterých žalovaní – zjevně při přesvědčení o přípustnosti dovolání podle – polemizují se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu, uplatňují výslovně dovolací důvod podle , přičemž se jedná o dovolací důvod, který u dovolání přípustného podle uplatnit nelze ( , a contrario. Výhradami dovolatelů proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu se proto dovolací soud nemohl zabývat.

Obdobně tam, kde dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a z toho plynoucí nesprávná skutková zjištění, případně neprovedení konkrétně navrženého důkazu, se jedná opětovně jednak o uplatnění dovolacího důvodu podle , ale také o vytýkanou vadu řízení a dovolací důvod podle Ani ten u dovolání přípustného výhradně podle úspěšně uplatnit nelze, neboť k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání ( ).

V rovině právního posouzení dovolatelé považují za otázku zásadního právního významu posouzení, zda lze podle § 127 obč. zák. „uložit vlastníkovi nemovitostí povinnost zabránit vnikání volně se pohybujících zvířat z jeho pozemku na pozemky sousední“. O otázku zásadního právního významu však nemůže jít již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Odvolací soud totiž vyhovění žalobě opřel mimo jiné o zjištění, že na nemovitosti žalobců pronikají kočky náležející žalovaným a nikoliv volně se pohybující zvířata. Otázka zásadního právního významu formulovaná žalovanými zjevně odráží zpochybnění skutkových zjištění, z nichž nalézací soudy učinily závěr, že kočky, které žalobce obtěžují, jsou kočkami náležejícími žalovaným. Naproti tomu žalovaní zastávají názor, se na jejich pozemcích nacházejí i kočky, které jim nepatří a na základě tohoto východiska naznačují otázku zásadního právního významu, o kterou však v daném případě nemůže jít.

Za druhou otázku zásadního právního významu považují žalovaní posouzení, zda je možné „jim uložit povinnost zamezení vnikání jakýchkoliv koček z jejich pozemku na pozemky sousední a zda je možné zamezit úplnému vnikání chovaných koček bez ohledu na to, že kočky jsou tvorové volně se pohybující v přírodě a pohyb ji je vlastní“. Ani zde nemůže jít o otázku zásadního právního významu, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Pokud jde o „zamezení vnikání jakýchkoliv koček“, i zde tato otázka formulovaná žalovanými zjevně odráží zpochybnění skutkových zjištění, z nichž nalézací soudy učinily závěr, že kočky, které žalobce obtěžují, jsou kočkami náležejícími žalovaným. Naproti tomu žalovaní zastávají názor, se na jejich pozemcích nacházejí i kočky, které jim nepatří a na základě tohoto východiska naznačují otázku zásadního právního významu, o která však v daném případě nemůže jít.

Otázku úplného zamezení vnikání chovaných koček rovněž nelze považovat za otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud neuložil žalovaným povinnost zdržet se „úplného vnikání koček“. Odvolací soud uložil ve výroku svého rozhodnutí žalovaným mimo jiné povinnost zdržet se rušení žalobců vnikáním chovaných koček, přičemž v odůvodnění správně tuto povinnost vázal na úvahu o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům, kterou také v odůvodnění svého rozhodnutí kvantifikoval počtem koček. Vůči tomuto závěru o míře, kterou odvolací soud považoval již za míru překračující přiměřené poměry z hlediska obtěžování žalobců, žalovaní v dovolání žádné námitky neuplatňují.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2 925,- Kč [odměna z částky určené podle , , ve znění po novele provedené , vyčíslená podle vyhlášky (po zvýšení ve smyslu vyhlášky a snížení ve smyslu , ve spojení s vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle vyhlášky), přičemž žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobců k dovolání žalovaných) podle ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 825,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 765,- Kč ( ), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 4 590,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 590,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců ( , , ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 5. srpna 2011

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu