Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3083/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost, se sídlem v Podolí 78, PSČ 664 03, identifikační číslo osoby 00550485, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za niž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 6 855 455,68 Kč s příslušenstvím a 4 536 935,35 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2010, č. j. -213, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně (a předtím její právní předchůdkyně TAMDA a.s., identifikační číslo osoby 46709355) domáhala zaplacení částky 6 855 455,68 Kč jednak z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované a dále z důvodu jejího ručení za závazky jí zřízené příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, jakož i úroku z prodlení s její úhradou, který vyčíslila na částku 4 536 935,35 Kč.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. -135, ve znění usnesení ze dne 21. července 2005, č. j. -143, uložil žalované zaplatit společnosti TAMDA a.s. 6 855 455,68 Kč se 4% úrokem z prodlení od 21. září 2002 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 4 536 935,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,03 % z částky 6 855 455,68 Kč od 22. září 1998 do 20. září 2002 a úroku z prodlení ve výši 5,03 % z částky 6 855 455,68 Kč od 21. září 2002 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. června 2004, č. j. -87, který odvolací soud zrušil v napadené části usnesením ze dne 9. prosince 2004, č. j. -98, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Okresní úřad v Teplicích založil ke dni 1. ledna 1992 příspěvkovou organizaci Lékárenská služba Teplice, jejíž hlavní činností bylo zabezpečení zásobování zdravotnických zařízení v okrese Teplice léky a zdravotnickým materiálem. Písemným prohlášením ze dne 22. září 1998 Lékárenská služba Teplice uznala, že dluží společnosti TAMDA a.s. za dodané léky a zdravotnický materiál částku 6 855 455,68 Kč. Návrh na prohlášení konkursu na majetek Lékárenské služby Teplice byl soudem zamítnut pro nedostatek majetku.

Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalované České republice vznikl dnem 1. ledna 2001 vůči žalobkyni TAMDA a.s podle , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) ručitelský závazek za splnění dluhu Lékárenské služby Teplice ve výši 6 855 455,68 Kč. Toto své posouzení zdůvodnil tím, že Lékárenská služba Teplice je státní příspěvkovou organizací, které vznikl dluh v souvislosti s výkonem její hlavní činnosti, přičemž ustanovení je použitelné i na právní vztahy (závazky příspěvkových organizací státu) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti (t.j. před 1. lednem 2001), jelikož jeho přechodná ustanovení účinnost ustanovení neupravují.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 6 855 455,68 Kč se 4% úrokem z prodlení od 21. září 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud považoval za podstatné pro výsledek sporu zodpovězení otázky, zda stát převzal na základě ustanovení účinného od 1. ledna 2001 ručení za závazky příspěvkových organizací, které jím byly zřízeny podle , o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky). Při jejím řešení vyšel z jeho ustanovení , podle něhož „Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že požadavky cit. ustanovení nebyly v posuzované věci naplněny. Žalovaná záruku za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice nepřevzala a žádný zvláštní předpis v rozhodné době ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé z jejich činností nezakládal. Odvolací soud, ztotožňuje se se závěry Nejvyššího soudu formulovanými při řešení téže otázky v rozsudku ze dne 23. října 2008, sp. zn. , a odmítaje tak tzv. pravou retroaktivitu (zpětnou účinnost) pravidel o ručení státu za závazky příspěvkových organizací, na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ustanovení nelze vztahovat na závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Žalovaná proto nemá v dané věci postavení ručitelky a nelze na ní úspěšně požadovat plnění namísto dlužníka. Dospěl-li tedy soud prvního stupně k opačnému závěru, použitý právní předpis na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení (dále též jen „ “), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že ustanovení zakládá ručení státu i za závazky státních příspěvkových organizací, které vznikly v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001.

Podle dovolatelky mělo uvedené ustanovení za cíl navždy vyloučit obavu krajů, že jejich rozpočty budou neúměrně zatíženy povinností úhrady finančních závazků i za příspěvkové organizace dříve zřízené státem. Pokud by uvedené ustanovení nemělo mít zpětnou účinnost, zvolil by podle dovolatelky zákonodárce formulaci, že „za závazky příspěvkových organizací, které jim vzniknou v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti, ručí stát“, což neučinil. Dále poukazuje na to, že s ohledem na častou insolvenci státních příspěvkových organizací bylo záměrem Parlamentu ČR umožnit všem jejich věřitelům posílení jejich právně-ekonomické pozice tím, že se stát ustanovením § 74 „přihlásil“ ke své odpovědnosti za závazky jím zřízených příspěvkových organizací. Tvrdí, že Parlament ČR chtěl v rámci koncepce tohoto ustanovení poskytnout krajům i věřitelům generální záruku za závazky i dříve státem zřízených příspěvkových organizací. Česká republika nemohla přijmout žádnou konkrétní státní záruku za závazky Lékárenské služby Teplice podle právních předpisů účinných před 1. lednem 2001, protože odpovědnost vůči České republice z titulu jejího ručitelského závazku byla uplatněna až po 1. lednu 2001.

Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává názor, že odpovědnost za závazky státních příspěvkových organizací je třeba posuzovat nikoli podle právních předpisů účinných v době vzniku závazků, ale podle právních předpisů účinných v době, kdy žalobkyně u soudu uplatnila návrh na vydání rozhodnutí soudu o tom, že tyto závazky existují, v jaké výši a kdo je povinen je uhradit. V souzené věci považuje za rozhodný den 4. listopad 2002, kdy změnila žalobu doplněním rozhodujících skutečností o tvrzení, že zaplacení žalované částky požaduje také z titulu ručení žalované za úhradu závazků Lékárenské služby Teplice coby příspěvkové organizace podle

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil s ne zcela přesvědčivou obrannou argumentací žalované, aniž se úplně vypořádal s odlišným právním názorem soudu prvního stupně.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu, resp. soudu prvního stupně, věc k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. větu druhou ). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle ].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle , za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti ručí stát.

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že ustanovení nelze vztahovat na závazky státních příspěvkových organizací, které vznikly v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. S tímto jeho právním posouzením se dovolací soud ztotožňuje.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. října 2008, sp. zn. , od jehož závěrů nemá jakéhokoliv důvodu se odchýlit ani v souzené věci, vysvětlil důvody pro odmítnutí retroaktivního působení pravidel o ručení státu za závazky příspěvkových organizací. I když výslovně ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé před nabytím jeho účinnosti (t. j. před 1. lednem 2001) neřeší a výslovné přechodné ustanovení k této otázce neobsahuje, dovodil, že na tyto závazky se ručení státu podle jeho ustanovení nevztahuje. Nejvyšší soud shledal důvod pro odmítnutí zpětného působení pravidel o ručení státu za závazky příspěvkových organizací v zásadní koncepční změně ve vztahu k nakládání s majetkem státu, k níž došlo , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy byl opuštěn institut práva hospodaření, byly zrušeny státní rozpočtové organizace a nahrazeny organizačními složkami státu, které nemají právní subjektivitu. Již zmíněný (na rozdíl od , který ve své části deváté upravoval rozpočtové a příspěvkové organizace, jejich zřizování, změny a zrušování a též jejich finanční hospodaření) vymezil mnohem podrobněji hospodaření příspěvkových organizací a stanovil pro ně pravidla navazující již na jinou účetní a daňovou soustavu. Nově přijaté právní předpisy tak představují zcela odlišnou kvalitu právní úpravy a nemají kontinuitu s dosavadní úpravou, jež byla značně vázána na dřívější systém plánovitého řízení hospodářství. Přerušení kontinuity má Nejvyšší soud za patrné i z ustanovení a násl. , která upravují přechod dosavadních příspěvkových organizací do nové soustavy hospodaření s majetkem státu.

Dovolatelka v dovolání uplatnila tytéž námitky, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal již v cit. rozsudku sp. zn. ve sporu, kdy žalovanou je rovněž Česká republika a žalobce zastupoval týž zástupce jako žalobkyni v souzené věci. Dovolací soud v něm mimo jiné vysvětlil, že přechod příspěvkových organizací zřízených státem na nově vznikající kraje se stal až na základě , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění , a , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon však nabyl účinnosti až 1. července 2002 a řešené problematiky se netýká. Argumentuje-li proto dovolatelka opětovně, že ustanovení mělo napomoci k posílení ekonomické jistoty krajů, do jejichž působnosti s účinností od 1. ledna 2001 příspěvkové organizace přecházely, je tato její výhrada neopodstatněná. Zpětnou účinnost cit. ustanovení nelze přitom dovozovat ani z jeho formulace, jak činí dovolatelka. Z použitého výrazu „vzniklé“ je totiž stejně možné dovodit, že jím zákonodárce mínil pouze závazky příspěvkových organizací vzniklé v budoucnu. Dovolatelka se rovněž mýlí, setrvává-li na názoru o vázání vzniku ručitelského závazku až k okamžiku jeho uplatnění, čímž zcela přehlíží, že pro případné převzetí ručitelského závazku je nerozhodné, kdy byl nárok vůči ručiteli uplatněn. Poukazuje-li dovolatelka na úmysl zákonodárce posílit prostřednictvím cit. ustanovení právně-ekonomické postavení věřitelů, jimž vznikly pohledávky za státními příspěvkovými organizacemi, dovolací soud opětovně uvádí, že takový záměr nelze dovodit ani z důvodové zprávy k Přisvědčit nebylo možné ani námitce, kterou dovolatelka brojila proti posuzování odpovědnosti za závazky příspěvkových organizací podle právních předpisů účinných v době jejich vzniku a s níž se dovolací soud rovněž již vypořádal v rozsudku sp. zn. .

Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav nepochybil, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle tedy nebyl uplatněn právem, a proto dovolání žalobkyně bez nařízení jednání ( věta první ) pro nedůvodnost zamítl ( část věty před středníkem ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, . a , když neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. září 2011

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu