Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2925/2009

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Z. K.

1) CORSAIR (Luxembourg) N°11 S.A.

, se sídlem: L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucembursko, identifikační číslo osoby 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55,

2) České spořitelně, a. s.

, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 62/1929, identifikační číslo osoby 45244782, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 10. 2008, č. j. -193, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 30. 10. 2008, č. j. -193, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 25. 9. 2007, č. j. -154, ve spojení s usnesením z 19. 12. 2007, č. j. -159,

se ruší

a věc

se vrací

okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 25. 9. 2007, č. j. -154, jímž okresní soud vyloučil z výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením z 30. 11. 2001, č. j. -11 (zřízením soudcovského zástavního práva) žalobkynin spoluvlastnický podíl k tam specifikovaným nemovitostem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výrok III. doplňujícího usnesení). Uzavřel, že nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela (ve vykonávacím řízení povinného), zrušené rozsudkem okresního soudu z 3. 1. 1995 sp. zn. 280/94, pravomocným 28. 2. téhož roku, vypořádáno dohodou ani rozhodnutím soudu, staly se exekucí dotčené nemovitosti (v důsledku fikce upravené v ustanovení ve znění účinném do 31. 7. 1998 /dále též jen „obč. zák“/) uplynutím tříleté lhůty, tedy dnem 1. 3. 1998, podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela. Protože ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001 se s ohledem na bod 28. přechodných ustanovení uplatnit nemůže (BSM zaniklo a bylo i „vypořádáno“ /byť fikcí/ před účinností , jímž byl od 1. 8. 1998 novelizován ), spoluvlastnický podíl žalované, uzavírá odvolací soud, výkonem rozhodnutí postihnout nelze.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že níže vymezená právní otázka „není řešena v souladu s autoritativními rozhodnutími Nejvyššího soudu a odvolacími soudy je řešena odlišně, v rozporu s hmotným právem), 1. žalovaná namítá, že při rozhodování o tom, zda majetek, který náležel do BSM a který byl po jeho zrušení rozhodnutím soudu vypořádán zákonnou fikcí, lze postihnout výkonem rozhodnutí, a to podle ustanovení ve znění před 1. 1. 1998 (při zohlednění části 12. hlavy I. ), což však odvolací soud neučinil. Dospěl-li totiž k závěru, že ustanovení v důsledku jeho účinnosti teprve od 1. 1. 2001 na případy zrušení BSM a jeho vypořádání provedeného do 31. 7. 1998 aplikovat nelze, byl povinen zabývat se komplexní úpravou BSM, přičemž i kdyby ustanovení použitelné nebylo, nelze opomenout ustanovení ve spojení s ustanovením účinného do 31. 7. 1998. Dovolatelka tedy uzavírá, že odvolací soud „činí právní závěry pouze a jen co do nemožnosti aplikace ustanovení , aniž by však učinil závěr, které konkrétní ustanovení je ve skutečnosti na konkrétní případ nutno použít.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Dovolání (přípustné podle , odst. 3 pro rozpor s judikaturou), byť v určitém, níže vysvětleném směru neopodstatněné, je důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v důsledku nemožnosti aplikace ustanovení , účinného teprve od 1. 1. 2001, spoluvlastnický podíl žalované, výkonem rozhodnutí postihnout nelze a že je tudíž namístě excindační žalobě vyhovět.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Odvolací soud vyhovění vylučovací žalobě odůvodnil –

pouze

– nemožností aplikace ustanovení účinného od 1. 1. 2001, vyloučené přechodným ustanovením bodu 28 části dvanácté hlavy I. ,

aniž

se však zabýval otázkou, zda předpisy účinné před 1. 8. 1998 (ne)obsahovaly úpravu stejnou či obdobnou té, kterou ustanovením zavedla novela provedená s účinností od 1. 1. 2001 , jinými slovy, řečeno konkrétně, nevysvětlil již (mínil-li žalobě vyhovět), proč se neuplatní ustanovení ve znění účinném do 31. 7. 1998, podle nějž pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem – a v tomto ohledu (avšak jen v něm) nutno přisvědčit argumentaci dovolatelky – neúplné a tedy nesprávné.

Na druhé straně nelze nevzít v úvahu okolnost, že tak, jako k výkladu ustanovení judikatura (v usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2004) dovodila, že k vymožení závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které

v době zahájení

řízení o výkon

nebylo vypořádáno

, existuje i k výkladu ustanovení ve znění účinném do 31. 7. 1998 (obsahem obdobného první větě ustanovení ) odpovídající starší judikatura. V usnesení z 24. 11. 1972, sp. zn. , publikovaném v téže sbírce pod č. 58/73, zaujal Krajský soud v Ústí nad Labem názor, že pro pohledávku věřitele i jen jednoho z bývalých manželů, která vznikla za trvání manželství, lze nařídit výkon rozhodnutí prodejem věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví (zde Nejvyšší soud poznamenává, že stejně jako v předchozím judikátu

jen tehdy)

,

nebylo-li

jeho

vypořádání

dohodou nebo rozhodnutím soudu dosud

provedeno

. V tomto ohledu by tedy dovolání bylo z právě uvedeného důvodu neopodstatněné, jelikož v souzené věci bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů v době zahájení vykonávacího řízení (24. 5. 2001) již více než tři roky, dnem 1. 3. 1998 (fikcí) „vypořádáno“.

Dovolání však přesto důvodnost – a to v části argumentující ustanovením – upřít nelze. K výkladu tohoto ustanovení Nejvyšší soud zaujal závěr v rozsudku z 28. 7. 2004, sp. zn. , na nějž – byť v jiné souvislosti – žalobkyně v dovolání (viz. jeho strana 6 a 7 na a 218) odkazuje. V tomto rozsudku (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2005), použitelném nejen pro případy zúžení SJM, ale i vypořádání BSM, a to i fikcí podle , po jeho předchozím zrušení podle ve znění do 31. 7. 1998 (viz odůvodnění rozsudku z 31. 1. 2007, sp. zn. ), Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí

nemůže

být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů

před

uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů.

O takovýto případ jde v souzené věci, kdy (ve vykonávacím řízení sp. zn. ) vymáhaná pohledávka věřitele žalobkynina manžela (České spořitelny, a. s.) vznikla na základě smlouvy o úvěru z 27. 1. 1992 (viz. č. l. 114, 117), tedy více než tři roky před zrušením BSM (rozsudek podle z 3. 1. 1995 nabyl právní moci 28. 2. téhož roku) a tedy více než šest let před jeho vypořádáním podle .

Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu