Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1954/2009

26

Cdo 1954/2009

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně MUDr. J. H., zastoupené JUDr. Alenou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Habrová 9, proti žalované Dr. EDGAR, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Voskovcova 57, identifikační číslo 25737996, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. -72, takto:

I.Dovolání se zamítá.

II.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Aleny Vlčkové, advokátky se sídlem v Praze 3, Habrová 9, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 6. 2007, č. j. -49, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 11. 7. 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná (vlastnice předmětného domu a pronajímatelka bytu) dala žalobkyni dne 11. 7. 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „Výpověď“), kterou odůvodnila tím, že vedle předmětného (vypovídaného) bytu je spoluvlastnicí poloviny „domu č. p. 116 – objekt bydlení, katastrální území L.“ (dále jen „dům v L.“). Dále zjistil, že dům v L. byl postaven asi před 120 lety, že je bez sociálního zařízení, že jeho stavebně technický stav je neuspokojivý, že v něm bydlí (na základě dohody s žalobkyní) druhá spoluvlastnice, že žalobkyně jej před lety užívala k rekreaci, že pracuje v P., a že její matka je dlouhodobě imobilní a odkázána na péči druhé osoby. Dospěl k závěru, že Výpověď je určitá, má všechny náležitosti, že žalobkyně má objektivní možnost zajistit si v domě v L. vyhovující bytové podmínky a pokud tak neučinila nelze to přičítat k tíži žalované, a že ani péče žalobkyně o její matku nemůže vést k závěru, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby bydlela v domě v L. Uzavřel, že Výpověď je platná a je v souladu s , , ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. -72, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Po doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Výpověď má náležitosti stanovené zákonem, odlišně však posoudil naplněnost uplatněného výpovědního důvodu. Dospěl k závěru, že žalobkyně má (ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva byty (kromě předmětného bytu je spoluvlastnicí domu v L.), nelze však po ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden z nich. Žalobkyně dům v L. vůbec neužívá, dům má jen jednu bytovou jednotku, je v nevyhovujícím technickém stavu (stavbu není možné bez provedení stavebních úprav využívat k trvalému bydlení); jen z okolnosti, že žalobkyně do nemovitosti neinvestuje, neplyne závěr, že znevýhodňuje žalovaného, a to i s přihlédnutím ke způsobu jakým nabyla spoluvlastnický podíl (získala jej v pěti letech), k jejímu věku, k péči o její matku (tu považuje i za důvod pro aplikaci § 3 obč. zák. a vyhovění žaloby) a částečný pracovní úvazek v místě předmětného bytu. Návrh žalované na mimosoudní vyřešení věci nepovažoval za významný pro právní posouzení věci, neboť zasahoval výrazně do práv osoby odlišné od účastníků řízení (matky žalobkyně). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď ze dne 11. 7. 2006 je neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , (dále též jen „ ”) a odůvodnila jej , odst. 3 Namítala, že je povinností vlastníka starat se o svou nemovitost a nemůže být k tíži žalované, že se žalobkyně o dům v L., jehož je spoluvlastnicí, řádně nestará. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně má „další vlastní byt“, neboť v domě v L. je objektivně schopna zajistit si trvalé bydlení. Podle jejího názoru odvolací soud při rozhodování nepřihlédl k tomu, po jakou dobu stav užívání dvou bytů trvá, a že žalobkyně po dobu více než šedesáti let nečiní žádné kroky k vyřešení své bytové situace a na úkor pronajímatelky využívá výhod regulovaného bydlení. Má za to, že právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, poukázala přitom na rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Ani zdravotní stav matky žalobkyně nemůže jít k tíži dovolatelky. Péči o matku může ostatně žalobkyně řešit i jinak. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. 6. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále též jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka v dovolání sice uplatnila kromě dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle i dovolací důvod podle , prostřednictvím kterého namítla, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Dovolací důvod podle však míří jen na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování); samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem podle napadnout nelze. Navíc – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – žalovaná ani dovolací důvod podle nijak obsahově nekonkretizovala. Jen pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a jeho skutkové závěry a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení (ve spojení s ). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnila dovolatelka správnost právního závěru odvolacího soudu, že není naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. proto, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden ze dvou bytů (spoluvlastnický podíl k domu), které má. Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení , ve znění před novelou provedenou – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008, sp. zn. , a z 10. 11. 2009, sp. zn. ). Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobkyně měla ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (ve smyslu obč. zák.), neboť vedle předmětného bytu byla ještě spoluvlastnicí domu v L. Uvedený závěr je výrazem ustálené soudní praxe, a proto z něj dovolací soud vychází. Dovolatelka zpochybnila (podle obsahu dovolání) zejména závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle odst. odst. 2 písm. c) obč. zák. není naplněn, neboť po žalobkyni nelze „spravedlivě požadovat“, aby užívala pouze jeden ze dvou bytů (nemovitostí), které má.Lze přisvědčit dovolatelce, že ustálená soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. 6. 2004, sp. zn. a usnesení téhož soudu z 12. 7. 2007, sp. zn. ) dovodila, že (nyní obč. zák.) obč. zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je (spolu)vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srovnej již citované rozsudky z 18. května 2004, sp. zn. , a z 24. června 2004, sp. zn. , na něž odkázala i žalovaná ve svém dovolání). Dovolací soud rovněž ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.Dovolatelka však přehlíží, že Nejvyšší soud zároveň zastává právní názor, že neužívá-li nájemce svůj spoluvlastnický podíl v nemovitosti k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce si ji rozhodl ponechat jen pro účely rekreace (a dlouhodobě ji tak využívá), pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. 6. 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2009, pod číslem 46 a z 10. 5. 2011, sp. zn. ). O obdobnou situaci se jedná také v souzené věci. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně spoluvlastnický podíl k domu v L. získala před více než šedesáti lety (ve svých pěti letech), dům užívala k rekreaci; k bydlení pak užívá pouze předmětný byt. Při posouzení, zda lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze dům v L., nelze ani přehlédnout, že v něm bydlí druhá spoluvlastnice, dům je ve špatném technickém stavu a bez stavebních úprav ho žalobkyně nemůže používat k trvalému bydlení, že žalobkyně je nemajetná důchodkyně pracující na částečný úvazek v P. (kde se nachází i předmětný byt), že v místě bydliště pečuje o nemocnou matku (odkázanou na péči třetí osoby), a že i s ohledem na tyto důvody doposud nezapočala s nezbytnou rekonstrukcí domu v L. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala (k bydlení) pouze dům v L.Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč ( , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. srpna 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu