Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3220/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 17, proti žalované MUDr. E. Z., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. :

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2009, č.j. -77, potvrdil podle (dále jen „ “) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008, č.j. -56, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 200.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy podle (dále jen „obč. zák.), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V daném případě žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že mu žalovaná na jeho žádost neposkytla zdravotní dokumentaci, resp. informace z ní, a dále v tom, že žalovaná dala zaměstnavateli žalobce podrobnou zprávu o jeho zdravotním stavu.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl u prvního tvrzeného zásahu k námitce žalobce, že jeho nárok nebyl soudem prvního stupně posouzen jako nárok podle zákona č. 101/52000 Sb., o ochraně osobních údajů. Připomněl, že neposkytnutí informací ze zdravotní dokumentace není právem upraveným ustanovením § 11 obč. zák., neboť zdravotní dokumentace není součástí fyzické osoby ve smyslu tohoto ustanovení. Pouze tehdy, pokud by vznikla újma v důsledku zpracování citlivého údaje (což není tento případ), by bylo možno uplatit náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák. U druhého tvrzeného nároku odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu první stupně k závěru, že popsaným jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť ze strany žalobce nedošlo k udělení souhlasu, komu budou informace ze zdravotní dokumentace podávány. Pro přiznání náhrady nemajetkové újmy odvolací soud neshledal předpoklady podle § 13 odst. 2 obč. zák., neboť žalobce žádné konkrétní důsledky na své osobnosti způsobené předmětným zásahem netvrdil ani neprokázal.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení Domnívá se, že výklad procesního předpisu odvolacím soudem je zjevně odlišný od právního názoru soudu dovolacího (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. ), a proto uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení Dalším důvodem dovolání je vytýkané nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Podle názoru dovolatele, je neposkytnutí veškerých informací o zdravotním stavu porušením ustanovení článku 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, přičemž zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu obč. zák. může mít i podobu pasivního jednání – tj. opomenutí (viz nález Ústavního soudu ). Konstatuje, že „zpracování osobních údajů“ je v o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů mj. definován i jako „blokování“ osobních údajů, za což lze považovat i nevydání osobních údajů ze zdravotnické dokumentace. Navíc je v tomto ustanovení „zpracování osobních údajů“ definováno i jako „zpřístupňování a „předávání“ osobních údajů. Pokud odvolací soud uvedl, že újma může vzniknout jen v důsledku „zpřístupnění či „předávání“, nikoliv však v důsledku opominutí tak učinit, jde o restriktivní argumentaci, odmítnutou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. . Jde tedy o rozpor odvolacího soudu s hmotným právem. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( – dále jen „ ) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení tím není dotčeno), a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a je přípustné podle ustanovení , neboť napadený rozsudek má charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože jím bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem při aplikaci ustanovení obč. zák. ve vztahu k ustanovení a , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů ( ). Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle ustanovení § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů se pro účely tohoto zákona rozumí zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.

Blokováním osobních údajů se pak podle ustanovení § 4 písm. h) cit. zákona rozumí vytvoření takového stavu, při kterém je osobní údaj určitou dobu nepřístupný a nelze jej jinak zpracovávat.

Podle ustanovení zákona o ochraně osobních údajů, pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu jiná než majetková újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle zvláštního zákona (konkrétně podle ).

V souzeném případě základ argumentace dovolání spočívá na nesouhlasu s názorem odvolacího soudu, že ač náhradu nemajetkové újmy podle § 21 odst. 5 zmiňovaného zákona o ochraně osobních údajů, lze uplatnit podle zvláštního předpisu (§ 13 obč. zák.), nelze nevydání údajů ze zdravotní dokumentace, případně nevydání jejího opisu, považovat za zpracování citlivého údaje ve smyslu ustanovení § 4 písm. e) tohoto zákona, takže uplatněný nárok nemá zákonnou oporu. Zde však odvolací soud přehlédl úpravu, jíž podává výše zmíněné ustanovení § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, podle níž se pro účely tohoto zákona se zpracováním osobních údajů rozumí mimo jiné i jejich blokování, které je ve smyslu ustanovení § 4 písm. h) cit. zákona představováno vytvořením takového stavu, při kterém je osobní údaj určitou dobu nepřístupný a nelze jej jinak zpracovávat. Pokud odvolací soud tuto skutečnost nevzal v úvahu, není možno se zatím s jeho závěrem o neopodstatněnosti uplatněného nároku ztotožnit.

Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný ( ). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 3 ).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. července 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu