Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 788/2009

26

Cdo 788/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Zlaté Hory, se sídlem úřadu ve Zlatých Horách, nám. Svobody 80, zastoupeného Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, proti žalovaným: 1) J. M., zastoupenému Mgr. Janou Přikrylovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, a 2) P. M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. září 2008, č. j. -199, ve znění opravného usnesení ze dne 15. října 2009, č. j. -223, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem z 9. 9. 2008, č. j. -199, ve znění opravného usnesení z 15. 10. 2009, č. j. -223, změnil v pořadí druhý rozsudek Okresního soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) z 27. 11. 2007, č. j. -179, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby „soud přivolil k výpovědi ze společného nájmu bytu žalovaných, bytu č. 1, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve druhém podlaží domu č. p. na N. S. ve Z. H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dal žalobce žalovaným, s tím, že nájem bytu skončí uplynutím výpovědní doby, která činí 3 měsíce a žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15ti dnů od uplynutí výpovědní lhůty“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně již rozsudkem z 12. 1. 2005, č. j. -113, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaní předmětný byt vyklidili, dále vyhověl žalobě o přivolení k výpovědi žalovaných z nájmu bytu, dané jim žalobcem v podání ze dne 16. 12. 2003. Žalobce se původně domáhal jen vyklizení bytu žalovaným 1), posléze požadoval přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, dané jen žalovanému 1) v podání z 26. 5. 2003. Podáním z 16. 12. 2003 navrhl, aby do řízení přistoupila žalovaná 2) jako manželka žalovaného 1). Obsahovalo také výpověď z nájmu bytu danou oběma manželům a odůvodněnou tím, že žalovaný 1) byt bez souhlasu žalobce podnajímal nejméně I. S. a P. S., a návrh na změnu žaloby na přivolení soudu k této výpovědi, která byla připuštěna. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo nájmu předmětného bytu, nacházejícího se v domě žalobce, přešlo na žalovaného 1) v roce 1994, kdy jeho babička opustila společnou domácnost, kterou spolu vedli. Uzavřením manželství dne 22. 9. 2001 se žalovaní stali společnými nájemci bytu. Výpověď z nájmu bytu z 16. 12. 2003, která jim byla doručena v lednu a únoru 2004, považoval za platný právní úkon, daný důvodně podle (dále „obč. zák.“) ve spojení s obč. zák. Žalovaný 1) bez souhlasu žalobce poskytl byt k užívání na dobu několika týdnů až jednoho roku I. S. a P. S., čímž hrubě porušil povinnosti nájemce. Protože žalovaným svědčilo právo nájmu předmětného bytu, žalobu na jeho vyklizení zamítl, vyhověl však žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze 24. 10. 2005, č. j. -140, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem z 30. 11. 2006, č. j. -157, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti odvolacímu soudu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve výpovědi z nájmu bytu ze dne 16. 12. 2003 žalobce určitě a srozumitelně ve smyslu obč. zák. vymezil výpovědní důvod podřaditelný výpovědnímu důvodu podle ve spojení s věta druhá obč. zák. (přenechání bytu do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatele). Odvolací soud pak rozsudkem z 30. 3. 2007, č. j. -163, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda přivolení k výpovědi je v souladu s dobrými mravy podle odst. obč. zák.

Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně rozsudkem z 27. 11. 2007, č. j. -179, žalobě znovu vyhověl. Výpověď z nájmu bytu z 16. 12. 2003 považoval za platný právní úkon, výpovědní důvod podle § 711 odst. písm. d) obč. zák. byl naplněn. K výpovědi přivolil i proto, že neshledal skutečnosti, které by odůvodňovaly odepřít žalobci ochranu jeho práva podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem z 9. 9. 2008 č. j. -199, ve znění opravného usnesení z 15. 10. 2009, č. j. -223, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak že žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce ve výpovědi z nájmu bytu z 16. 12. 2003 ani v průběhu řízení nevymezil dobu, po kterou došlo k nedovolenému podnájmu bytu, a současně ani nevyloučil správnost tvrzení žalovaného, že se tak stalo v roce 1995. Přitom z rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 11. 2006, č. j. -157, vyplývá, že k výpovědi může soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni doručení výpovědi nájemci byl zde skutkově vymezený důvod skutečně naplněn. V daném případě je nepochybné, že k datu 16. 12. 2003 tvrzený výpovědní důvod naplněn nebyl, neboť skutečnost, o kterou žalobce svou výpověď opřel, nastala již v roce 1995.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z (dále „ “) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že použitý výpovědní důvod musí trvat ke dni výpovědi. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , podle kterých je z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle obč. zák. rozhodné, že k porušení povinnosti nájemcem došlo, i když se jednání zakládající porušení povinnosti dopustil před jeho uplatněním. Výpovědní důvod podle obč. zák. je stejně jako výpovědní důvod podle obč. zák. sankční povahy, a proto lze uvedený závěr vztáhnout na oba případy (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 10. 1997, sp. zn. ). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s hodnocením věci odvolacím soudem a navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „ ”.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.

Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku z 30. 11. 2006, č. j. -157, poukázal také na právní závěr uvedený již v jeho dřívějším rozsudku z 16. 1. 2001, č. j. , uveřejněném pod C 40 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001, podle kterého k výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, jestliže ke dni doručení výpovědi nájemci byl takto skutkově vymezený důvod skutečně naplněn, a pronajímatel v řízení o přivolení prokáže svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna. Tento závěr konkretizoval v rozsudku z 15. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001, tak, že z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; není nutné, aby toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvalo i v den dání (doručení) výpovědi nájemci, resp. ke dni vyhlášení rozsudku ( ). Nejvyšší soud také v již zmíněném rozsudku z 15. 2. 2001, sp. zn. , zopakoval, že „doba, která uplynula od porušení povinnosti zakládající výpovědní důvod podle Obč. Z do dne dání (doručení) výpovědi, může být významná pro úvahu, zda výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy - ObčZ (uvedený právní názor byl vysloven již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. )“.

Jestliže odvolací soud zamítl žalobu s poukazem na to, že k jednání žalovaného, kterým hrubě porušil povinnosti nájemce tím, že bez jeho souhlasu podnajímal byt, došlo už v roce 1995, to znamená, že porušení povinnosti netrvalo ke dni doručení výpovědi žalovaným v roce 2004, a výpovědní důvod podle obč. zák. nebyl naplněn, jde o právní názor, který je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( a 3 věta prvá ). V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud také o nákladech dovolacího řízení. Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2011

JUDr. Marie Rezková

předsedkyně senátu