Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3441/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně V. F., zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,224.280,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. – 53, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 44.800,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1,179.480,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. – 53, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci a ve výroku o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 12. 2007 domáhala náhrady škody ve výši 54.280,- Kč a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1,170.000,- Kč, které utrpěla v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , jež skončilo zprošťujícím rozsudkem.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že dne 1. 4. 1997 bylo žalobkyni sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a dne 7. 11. 2006 byla rozsudkem odvolacího soudu obžaloby zproštěna. Řízení trvalo 117 měsíců, přičemž právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala dne 7. 11. 2006. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobkyni nevyhověla a ve vztahu k nemajetkové újmě vznesla námitku promlčení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná. Na běh promlčecí doby se vztahuje ustanovení , promlčecí doba proto začala běžet ode dne právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby, neboť právní mocí se řízení končí. Ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu cit. zákona nemohlo dojít, protože návrh na předběžné projednání věci byl podán až dne 16. 5. 2007 a sama žaloba až 13. 12. 2007. Marným uplynutím doby šesti měsíců od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze došlo ke dni 7. 5. 2007 k promlčení nároku žalobkyně, jehož se žalovaná dovolala.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které má za přípustné podle ustanovení Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku promlčení, neboť ji řeší odvolací soudy, dovolací soud a Evropský soud pro lidská práva odlišně. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v posouzení počátku běhu a plynutí promlčecí doby. Žalobkyně rozporuje závěr odvolacího soudu, že počátek běhu promlčecí doby nastal dne 7. 11. 2006, a namítá, že teprve dnem doručení pravomocného trestního rozsudku dne 4. 12. 2006 se mohla jednoznačně dozvědět o vzniklé nemajetkové újmě. Teprve odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyústilo v přesvědčení žalobkyně o vzniklé nemajetkové újmě a bylo následným impulsem pro uplatnění nároku podle Dle dovolatelky není správné, aby počátek běhu promlčecí lhůty byl odvozován od okamžiku vyhlášení rozhodnutí, neboť v tento okamžik se mohla seznámit pouze s výrokem a stručným odůvodněním. O konkrétní nemajetkové újmě se však dozvěděla až okamžikem doručení zprošťujícího rozsudku. Na podporu svých tvrzení poukázala dovolatelka na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.

Dovolání žalobkyně není přípustné ve smyslu ustanovení , neboť v dovolání předestřená otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle věty první , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “) se váže vždy k jednotlivému konkrétnímu případu a nemůže mít význam pro rozhodovací činnost soudů obecně, nadto odvolací soud na této otázce své rozhodnutí nezaložil. Nejedná se ani o právní otázku, která by byla odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolací soud z hlediska počátku běhu promlčecí doby správně aplikoval , jeho rozhodnutí proto nepředstavuje „jiné řešení“ této otázky ve smyslu

Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době a přitom je třeba odlišovat nároky založené na nepřiměřené délce řízení od nároků ostatních. Podle se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Promlčecí doba podle tohoto ustanovení je konstruována jako kombinace promlčecí doby subjektivní a objektivní a pro případ nepřiměřené délky řízení je pak běh obou lhůt modifikován větou druhou , která podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek.

Ustanovení věty první spojuje počátek subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy se poškozený (prokazatelně) dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. Dozvědět se o nemajetkové újmě znamená, že poškozený se dozvěděl o nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze vyčíslit v penězích. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 08. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. , oba dostupné veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Újma vzniklá v důsledku nepřiměřené délky řízení spočívá zejména v obavách ohledně výsledku řízení a v případě trestního řízení obvykle i v narušení osobního, společenského a rodinného života, případně s dopady na psychiku a čest obžalovaného a tak dále. Nemajetková újma tedy zpravidla vzniká již v průběhu řízení, s jehož délkou se pouze prohlubuje, okamžik jejího vzniku však není nutně vázán na samotný konec řízení, a už vůbec ne na odůvodnění konkrétního zprošťujícího rozhodnutí. Z obsahu dovolání žalobkyně spíše vyplývá, že zaměňuje otázku újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení a újmy vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Nedostatečně označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tvrzení žalobkyně žádným způsobem nepodpírají.

Dovolatelkou předložená otázka posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle tedy není otázkou zásadní právní významnosti, neboť nemá potřebný judikatorní přesah. Závěr odvolacího soudu, na kterém zejména spočívá jeho rozhodnutí ve věci, že konec trestního řízení nastává právní mocí rozsudku odvolacího soudu, tedy dnem jeho vyhlášení, pak žalobkyně ve svém dovolání nenapadla.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům odvolacího soudu ohledně nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle , neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani , a , jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.

Nad rámec dovolacího přezkumu lze pouze uvést, že tvrzení žalobkyně, že se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděla až na základě odůvodnění zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu, nelze považovat za odpovídající obsahu spisu. Žalobkyně si byla vědoma toho, že v řízení dochází k neodůvodněným průtahům zejména při vyhotovování rozsudků ze strany soudu prvního stupně, a z těchto důvodů také podala stížnosti k předsedovi soudu (například dne 17. 5. 2005 či 2. 8. 2006). O vědomosti žalobkyně o vzniklé újmě svědčí rovněž její vyjádření v průběhu veřejného zasedání konaného u Městského soudu v Praze dne 7. 11. 2006, kde žalobkyně osobně uvedla, že „je trestně stíhána od roku 1995 a již 12 rok se nachází v průběhu tohoto řízení, což má dopad nejen na její profesní život, ale i na zdraví“ (č. l. 760 trestního spisu). O nemajetkové újmě vzniklé v důsledku průtahů v řízení se proto žalobkyně musela dozvědět nejpozději v okamžiku tohoto prohlášení, tedy dne 7. 11. 2006, a subjektivní promlčecí doba proto uplynula dne 7. 5. 2006, ve stejný okamžik jako lhůta stanovená v větě druhé . Okamžik doručení rozhodnutí není pro běh subjektivní promlčecí lhůty významný.

Dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání podle věty první, ve spojení s jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. srpna 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu