Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4302/2009

U S N E S E N Í

města Benešov

, Masarykovo náměstí 100, proti povinnému

K. T.

, zastoupenému JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 19. 5. 2009, č. j. , 160/2009-55, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení z 26. 8. 2008, č. j. -7, jímž obvodní soud nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodnutí odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje Městského úřadu Benešov z 31. 10. 2006, č. j. Výst. 19936/2/2005/Ne, k vymožení povinnosti povinného odstranit stavbu pevného mola na tam specifikovaném pozemku. Městský soud své rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 odůvodnil závěrem, že odvolání povinného neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Podle jeho názoru „je podstatná část odvolací argumentace směřována do období před vydáním exekučního titulu, zejména do způsobu, jakým oprávněný při svém rozhodování postupoval, a okolností, za nichž bylo rozhodnutí vydáno; tyto argumenty však exekučnímu soudu jakkoli přezkoumávat nepřísluší. Zásadně nezohlednitelné jsou pak námitky povinného, že stavbu dokončil a že ji dlouhodobě užíval, když tyto námitky pouze dokládají, že vykonávané rozhodnutí nerespektuje. Přihlédnout nelze ani k námitce, že návrh na nařízení exekuce trpěl vadami. Namítá-li povinný, že o jeho odvolání do exekučního titulu rozhodoval nadřízený správní orgán, jistě si je vědom skutečnosti, že jeho odvolání bylo zamítnuto a že exekuční titul byl potvrzen, aniž by se výrok odvolacího orgánu jakkoli dotkl rozsahu povinnosti, která mu byla uložena.“ Městský soud uzavřel, že odvolání „neobsahuje jediný způsobilý odvolací důvod“.

V dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, aniž však vymezuje právní otázku, pro jejíž řešení by takovýto význam měl být dán, povinný předně soudu prvního stupně vytýká, že „při provádění dokazování o vydání usnesení o nařízení exekuce nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,“ a dále namítá, že „v celém komplexu řízení správních orgánů bylo provedeno mnoho chyb. Především oprávněný správní orgán nerespektoval v řízení o výstavbě mola písemný souhlas všech orgánů státní správy, které se k výstavbě vyjadřují, zejména nepřihlédl k již existujícímu souhlasu správce územního plánu a tím nepostupoval v souladu se zákonem o stavebním řízení, když mohl rozhodnout o dodatečném povolení stavby. Oprávněný též nerespektoval ani svá dřívější souhlasná stanoviska k výstavbě mola; nerespektoval ani právní názor odvolacího orgánu v přestupkovém řízení, v němž byla povinnému uložena pokuta za stavbu mola bez stavebního povolení, a ačkoli tento odvolací orgán v poučení svého rozhodnutí uvedl, že proti němu není odvolání přípustné, prvostupňový orgán vydal rozhodnutí nové, obsahově totožné s rozhodnutím původním. Oprávněný správní orgán také ignoroval jeho žádosti o dodatečné povolení stavby, jimiž se jako stavebník snažil napravit stav vzniklý zaviněním správních orgánů, které jej neinformovaly, že kromě již vydaných povolení a souhlasů je třeba i stavebního povolení. Nerespektoval ani stanoviska odboru životního prostředí městského úřadu a Povodí Vltava, s. p., zaujatá jimi při šetření na místě samém.“ Dále pak povinný odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, že návrh na nařízení exekuce je nepřesný a neurčitý, vznáší námitku místní nepříslušnosti obecného soudu a namítá, že výkon rozhodnutí měl realizovat nikoli soud, nýbrž správní orgán. Kromě toho je podle jeho názoru k exekuci navržené rozhodnutí správního orgánu fakticky nevykonatelné, jelikož „neobsahuje úplné a tím komplexní označení pozemků, na nichž je molo postaveno.“ V závěru dovolání pak povinný „žádá, aby dovolací soud řešil též jako otázku předběžnou, zda je vůbec sporné molo stavbou podléhající stavebnímu povolení, je-li pouhou kovovou konstrukcí s dřevěnou podlahou.“

Nejvyšší soud, který věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové – posuzováno obsahově – jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle , pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však povinný – jenž přípustnost dovolání sice odůvodnil zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, avšak pouze obecně (odkazem na tento právní pojem, užitý v ustanovení , odst. 3 ), aniž tedy vymezil právní otázku, pro jejíž řešení by tomu tak mělo být – tuto svou základní povinnost nejenže nesplnil, ale v dovolání ani nevytkl nesprávnost právního závěru městského soudu, že žádnou s odvolacích námitek nelze kvalifikovat jako uplatnění okolností rozhodných pro nařízení exekuce, nýbrž se – stejně jako v odvolání – omezil jen na výtky proti věcné (ne)správnosti exekučního titulu případně na námitky, že nalézací řízení bylo stiženo vadami.

Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, že je jeho obsahem vázán a že je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, ze 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněné v téže sbírce pod č. 4/2000, a ze 16. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005). Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123) též opakovaně dovodila, že případné vady nalézacího (zde správního) řízení se do řízení vykonávacího (exekučního) nepřenášejí.

Samotný povinný ostatně v bodě II. dovolání na č. l. 71 přiznává, že „...si je vědom toho, že v dovolání je řešeno i meritum věci“, podle jeho – ovšem (viz výše) nesprávného – názoru by však „jistě neměla být věc řešena exekucí, ale nápravou pouze právního stavu, když všechny souhlasy existují a molo je postaveno bezpečně v obvyklé kvalitě a nikoho neomezuje v jeho činnostech.“

Námitkou, že „při provádění dokazování o vydání usnesení o nařízení exekuce nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,“ povinný (stejně jako námitkou vad návrhu na nařízení exekuce) uplatňuje vadu exekučního řízení, tedy dovolací důvod podle , jenž je však – jak výše uvedeno – k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilý.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu