Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
86CD333E9CA049B6C1257A4E006795A1.html
HTML · 26.29 KB
No categories available
21 Cdo 1670/2010
21
Cdo 1670/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Z. B.,
zastoupené Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti
České republice - Archivu bezpečnostních složek
se sídlem v Praze 3, Žižkov, Siwiecova č. 2428/2, IČO 75112817, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 38/2008 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2010, č. j. 21 Co 450/2009 - 89, takto:
Rozsudek městského soudu
se zrušuje
a věc
se vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že „pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá“, a aby žalované byla uložena povinnost poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 4. 1994 jí vznikl pracovní poměr k České republice - Ministerstvu vnitra se zařazením na systemizovaném pracovním místě samostatný odborný referent archivní a spisové služby MV, že po celou dobu vykonávala činnosti, které podle ustanovení § 13 zákona č. 181/2007 Sb. nyní patří do působnosti žalované, a že se proto ke dni 1. 2. 2008 stala v souladu s ustanovením § 21 téhož zákona jejím zaměstnancem. Žalovaná (i Ministerstvo vnitra) ji však za svého zaměstnance nepovažuje a odmítá jí přidělovat práci, aniž by její pracovní poměr byl v souladu s příslušnou právní úpravou řádně ukončen.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 18 C 38/2008 -55, určil, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá, „řízení, aby žalované byla uložena povinnost poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat“, zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 10.996,- Kč k rukám Mgr. Petra Pazdery. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně byl založen pracovní smlouvou ze dne 31. 8. 1994 (správně 27. 4. 1994), uzavřenou mezi žalobkyní a Českou republikou - Ministerstvem vnitra, že se tedy zaměstnavatelem žalobkyně stal stát (Česká republika) a že jak Ministerstvo vnitra, tak Archiv bezpečnostních složek, jsou organizačními složkami státu. Námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace ve sporu považoval za neopodstatněnou, neboť žaloba směřuje proti státu a stát (tj. Česká republika) se tak stal v souladu s ustanovením § 90 o. s. ř. o. s. ř. účastníkem řízení, aniž by přitom bylo - vzhledem k okolnostem projednávané věci – podstatné, „za jakou jeho organizační složku v daném případě považuje žalobkyně a potažmo ani soud, který je jinak povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat v konkrétním sporu za stát, a kterou přibere (pokud se ho neúčastní již dříve) do řízení“. Protože v řízení nebylo žádnou ze stran sporu tvrzeno a natož pak prokázáno, že by existující a trvající pracovněprávní vztah žalobkyně k České republice byl ukončen nějakým ze způsobů, o kterých pojednává zákoník práce , a že by tedy v pracovněprávním vztahu žalobkyně vůči státu nastala nějaká obsahová změna, žalobkyně má stále stejného zaměstnavatele, tj. stát, a tedy její pracovní poměr k České republice dosud trvá. Okolnost, že vznikl Archiv bezpečnostních složek jako organizační složka České republiky, nemění nic na existenci pracovního poměru mezi žalobkyní a státem. Jde jen o to, kdo za stát jako organizační složka vystupuje, a tím je Archiv bezpečnostních složek. Zastavení řízení o uložení povinnosti žalované poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2010, č. j. 21 Co 450/2009 -89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve znění, že se určuje, že zaměstnavatelem žalobkyně Z. B. je od 1. 2. 2008 Česká republika - Archiv bezpečnostních složek“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.720,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika - Archiv bezpečnostních složek je ve věci pasivně legitimována, neboť příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení § 8b odst. 2 zákoníku práce oprávnění v pracovněprávních vztazích jednat za stát. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a že mezi účastníky bylo nesporné, že činnost, kterou vykonávala žalobkyně u svého zaměstnavatele ČR - Ministerstvo vnitra, přešla do jiné organizační složky státu, tj. Archivu bezpečnostních služeb, dovodil, že ustanovení § 344 zákoníku práce zcela jednoznačně stanoví podmínky pro přechod výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v případě, že se část organizační složky státu převádí do jiné organizační složky státu, což se v případě žalobkyně stalo. Vyjádřil názor, že pokud by žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené v ustanovení § 18 a 21 zákona č. 181/2007 Sb. , „mohla by jí být dána výpověď dle příslušných ustanovení zákoníku práce “. Přihlédl přitom též k tomu, že jak Ministerstvo vnitra, tak Archiv bezpečnostních složek ještě před 1. 2. 2008 žalobkyni sdělily, že se žalobkyně stane zaměstnankyní Archivu bezpečnostních složek, a že i sám žalovaný v jednom ze svých podání soudu prvního stupně „vykládá ust. § 18 a 21 odst. 1 zák.č. 181/2007 jako zcela jasné, určité a srozumitelné, uvádí svůj vstřícný přístup k zaměstnancům, že v případech nemocných zaměstnanců a matek na mateřské nebo rodičovské dovolené negativní lustrační osvědčení nevyžadovala (čili ani Archiv nepovažoval předložení negativního lustračního osvědčení za obligatorní předpoklad výkonu práce jeho zaměstnanců)“, z čehož „je tedy zřejmé, že ani Archiv bezpečnostních složek se nedomnívá, že by všichni zaměstnanci, pokud by nepředložili negativní lustrační osvědčení, zaměstnanci Archivu být nemohli, že se nejedná o zákonnou podmínku, bez jejíhož splnění nelze být u Archivu zaměstnán“. Navíc teprve dnem 1. 2. 2008 mohl Archiv bezpečnostních složek chtít po žalobkyni jako po své zaměstnankyni splnění podmínek uvedených v ustanovení § 18 zákona č. 181/2007 Sb. ; do té doby neexistoval subjekt, z jehož strany by takový požadavek byl oprávněný.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná v první řadě vytýká oběma soudům, že „absolutně ignorovaly“ argumenty žalované, které vycházely z „mezinárodní judikatury“, ačkoliv při interpretaci „jednoduchého práva“ si soudy nevystačí pouze se zněním zákona, nýbrž je třeba zvažovat též ústavní aspekty, „které zpravidla nalezneme v judikatuře Ústavního soudu“ a připomíná některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, týkající se oprávnění demokratického státu žádat od svých úředníků loajalitu vůči ústavním principům, o něž se opírá, a že posuzovaly přechod žalobkyně k žalované jen podle ustanovení § 344 zákoníku práce , ač ten výslovně odkazuje na „zvláštní právní předpis, kterým je právě zákon č. 181/2007 Sb. “. Opakuje, že není věcně pasivně legitimována, a že „věcná pasivní legitimace svědčí České republice - Ministerstvu vnitra, neboť pochybení, pokud vůbec k nějakému došlo, nastalo právě na straně ČR - Ministerstva vnitra“. Je přesvědčena, že podmínka bezúhonnosti a spolehlivosti se vztahuje jak na vedoucí zaměstnance, tak také na ostatní zaměstnance, a protože žalobkyně odmítla předložit tzv. lustrační osvědčení se sdělením, že nesplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb. pro vydání osvědčení, nesplnila podmínku podle § 18 zákona č. 181/2007 Sb. a nemohla se ani ve smyslu § 21 téhož zákona stát zaměstnancem žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně, bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolání přípustné (otázka výkladu ustanovení § 344 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce a ustanovení § 18 a 21 odst. 1 zákona č. 181/2007 Sb. , o Ústav u pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatelka skutková zjištění soudů v tomto směru nenapadá), že žalobkyni vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 4. 1994 pracovní poměr k České republice - Ministerstvu vnitra se zařazením na systemizovaném pracovním místě samostatný odborný referent archivní a spisové služby MV a že až do 31. 1. 2008 vykonávala činnosti, které podle ustanovení § 13 zákona č. 181/2007 Sb. nyní patří do působnosti žalované. Žalovaná jí však dne 1. 2. 2008 sdělila (v rozporu s dopisy náměstka ministra vnitra Mgr. Z. a bývalého ředitele Archivu z ledna 2008), že k jejímu přechodu na žalovanou podle ustanovení § 21 zákona č. 181/2007 Sb. nedochází, neboť nedoložila splnění podmínek pro přechod práv a povinností z pracovně právních vztahů na žalovanou (nepředložila lustrační osvědčení), a že z toho důvodu jí má být přidělována práce v rámci Ministerstva vnitra.
Podle ustanovení § 344 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce (dále jen „zák. práce“), stanoví-li zvláštní právní předpis, že se část organizační složky státu převádí do jiné organizační složky státu, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů týkajících se této části organizační složky státu na přejímající organizační složku státu. Převádí-li se podle rozhodnutí zřizovatele v souvislosti se změnou zřizovací listin y část organizační složky státu do jiné organizační složky státu, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů týkajících se této části organizační složky státu na přejímající organizační složku státu.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 181/2007 Sb. , o Ústav u pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon“), tento zákon upravuje zřízení a činnost Ústav u pro studium totalitních režimů (dále jen „Ústav “) a Archivu bezpečnostních složek (dále jen „Archiv“), požadavky na zaměstnance Ústav u a Archivu a podmínky předání dokumentů z období komunistické totalitní moci Archivu.
Podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v Ministerstvu vnitra, Ministerstvu obrany včetně Vojenského zpravodajství, Ministerstvu spravedlnosti, Bezpečnostní informační službě, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Policii České republiky - Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu přechází k prvnímu dni sedmého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona na Archiv, pokud tito zaměstnanci vykonávají činnosti, které ode dne účinnosti tohoto zákona vykonává Archiv, a pokud splňují podmínky podle § 18.
Podle ustanovení § 18 zákona vedoucím zaměstnancem Ústav u přímo podřízeným řediteli a vedoucím zaměstnancem Archivu přímo podřízeným řediteli Archivu se může stát pouze osoba spolehlivá a bezúhonná. U ostatních zaměstnanců Ústav u a Archivu se vyžaduje splnění předpokladů pro výkon funkce ve státních orgánech podle zákona o některých dalších předpokladech pro výkon funkce ve státních orgánech4). Odkaz 4) pod čarou u uvedeného ustanovení zní: Zákon č. 451/1991 Sb. , kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Jak správně uvádí dovolatelka, ustanovení § 18 zákona rozvíjí a doplňuje podmínky, za nichž se jinak v souladu s ustanovením § 344 odst. 1 zák. práce zaměstnanec při převodu části organizační složky státu do jiné organizační složky státu stává zaměstnancem této jiné organizační složky státu. Stanovení dalších podmínek, za nichž dochází v tomto případě k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je zcela legitimní, neboť - jak rovněž správně uvádí dovolatelka - je oprávněním demokratického státu žádat od svých úředníků loajalitu vůči ústavním principům a vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb na splnění určitých předpokladů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 25/07 , uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 160/2008). Není proto správný názor odvolacího soudu, že pro posouzení věci je rozhodující pouze ustanovení § 344 zák. práce. Okolnost, jak se žalovaná v průběhu řízení vyjadřovala ke splnění požadavku vyplývajícího z § 18 a 21 zákona a zákona č. 451/1991 Sb. je přitom nerozhodná.
Ustanovení § 18 zákona rozlišuje dvě skupiny zaměstnanců Ústav u a Archivu. První tvoří pouze vedoucí zaměstnanci přímo podřízení řediteli Ústav u nebo Archivu, a u nich klade jako dodatečný požadavek „spolehlivost a bezúhonnost“; obě tyto kategorie (požadavky), včetně způsobu jejich prokázání jsou dále rozvinuty v ustanovení § 19 zákona. Ve druhé skupině jsou všichni „ostatní zaměstnanci“ Ústav u a Archivu. U nich se jako dodatečný požadavek vyžaduje „splnění předpokladů pro výkon funkce ve státních orgánech podle zákona o některých dalších předpokladech pro výkon funkce ve státních orgánech4)“.
Odkaz 4) pod čarou u ustanovení § 18 zákona se nevztahuje toliko na „výčet předpokladů pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uvedený v § 2 lustračního zákona“ (zákona č. 451/1991 Sb. , kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky - dále též jen „zákon č. 451/1991 Sb. “). Logicky se musí vztahovat např. i na ustanovení § 4 zákona č. 451/1991 Sb. o dokládání skutečností uvedených v § 2 téhož zákona a další ustanovení, jež splnění předpokladů pro výkon funkce ve státních orgánech upravují. Názor, podle něhož se dodatečný požadavek uvedený ve větě druhé ustanovení § 18 zákona vztahuje toliko na „vedoucí zaměstnance, kteří nejsou přímo řízeni ředitelem Archivu“, neboť z ustanovení § 1 zákona č. 451/1991 Sb. vyplývá, že „. . . stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním . . .“, však správný není. Odkaz na zákon č. 451/1991 Sb. v ustanovení § 18 větě druhé zákona se vztahuje na všechny „ostatní zaměstnance“, s výjimkou těch, kteří jsou vymezeni ve větě první téhož ustanovení. Jak výše uvedeno, zákon tak rozlišuje toliko dvě skupiny zaměstnanců: vedoucí zaměstnance přímo podřízené řediteli Ústav u nebo Archivu a ostatní zaměstnance; kategorii „vedoucí zaměstnanci, kteří nejsou přímo řízeni ředitelem Archivu“, zákon nezná. O tom ostatně svědčí i důvodová zpráva k § 11 zákona, podle které „Spolehlivost a bezúhonnost musí prokazovat všichni členové Rady, ředitel Ústav u, jeho zástupce a další vedoucí zaměstnanci (vedoucí pracovišť), kteří budou podle organizačního řádu přímo podřízeni řediteli Ústav u. U ostatních zaměstnanců se vyžadují předpoklady dokládané tzv. lustračním osvědčením. Výjimkou jsou tzv. mladší zaměstnanci, u kterých je prokazování minulostního nezatížení nedůvodné.“ Jinak řečeno, ustanovení § 18 věty druhé zákona jen rozšiřuje působnost zákona č. 451/1991 Sb. vymezenou v jeho ustanovení § 1 o „ostatní zaměstnance“ Ústav u a Archivu. To, že se zákon č. 451/1991 Sb. vztahuje na všechny ostatní zaměstnance vyplývá ostatně i z porovnání předpokladů pro výkon funkce vedoucího zaměstnance přímo podřízeného řediteli Ústav u nebo Archivu, jak jsou uvedeny v § 19 zákona, a předpokladů, jež vyplývají pro všechny ostatní zaměstnance z ustanovení § 2 zákona č. 451/1991 Sb. , neboť požadavky kladené na vedoucí zaměstnance přímo podřízené řediteli Ústav u nebo Archivu a výslovně upravené v zákoně jsou nepochybně přísnější.
Souhlasit nelze ani s názorem odvolacího soudu, podle něhož pokud by žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené v ustanovení § 18 a 21 zákona č. 181/2007 Sb. , „mohla by jí být dána výpověď dle příslušných ustanovení zákoníku práce “. Tento názor totiž přehlíží, že ustanovení § 18 a 21 zákona stanoví podmínky, za nichž se vůbec lze stát zaměstnancem žalované; jejich nesplnění vylučuje, že by se někdo zaměstnancem žalované stal. Přijetí výkladu odvolacího soudu by ve svém důsledku znamenalo, že bude založen protiprávní stav (vztah) a poté bude dodatečně řešen (výpovědí z pracovního poměru). Takový výklad práva (který vede k vědomému zakládání protiprávního vztahu) je v rozporu s principy právního státu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu