Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1317/2010

U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně CONTI PAN, s. r. o., IČ:61329452, se sídlem v Krupce - Bohosudově, Dlouhá 274, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Z. T., zastoupené Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 49, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2009, č. j. -90, takto:Dovolání se odmítá.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Ing. Jana Vycha, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í :Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. -50, žalované uložil, aby vyklidila byt v P. (dále „byt“, resp. „předmětný byt“) a vyklizený byt předala žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, č. j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nájemkyní předmětného bytu, který je družstevním bytem družstva S. se sídlem v P., a členkou družstva se v roce 2000 stala na základě dohody o převodu členských práv a povinností žalobkyně. Žalovaná užívá byt bez právního důvodu, neboť žalobkyně souhlas s jejím bydlením v bytě odvolala. Žalobkyni proto poskytl soud ochranu podle (dále „obč. zák.“), když neshledal důvody, pro které by mohla být tato ochrana žalobkyni podle obč. zák. odepřena. Žalovaná užívala byt původně s manželem Ing. J. T., který je společníkem (50 %) a jednatelem žalobkyně. Ten v bytě již od roku 2004 nebydlí, probíhá řízení o rozvod jeho manželství se žalovanou a vlastní spolu dům v K. Žalovaná za užívání bytu žalobkyni nic neplatí a odmítla také uzavřít podnájemní smlouvu. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná sama uváděla, že „byt byl napsaný na firmu“ z daňových důvodů (odpisy) a že tak nese důsledky tohoto řešení (využití daňových předpisů pro právnické osoby), se kterým souhlasila. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn č. 6/2009 považoval za odpovídající vyklizení bytu žalovanou v šestiměsíční lhůtě.Žalovaná řádně zastoupena advokátem podala včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému po 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění novely provedené (dále „ “). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ].Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ] s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť „se jedná o právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Jedná se o rozdílné rozhodování soudů ve věci posouzení práva na bydlení jako základního lidského práva a jeho soudní ochranu, resp. řešení střetu práva vlastníka domu na ochranu vlastnictví s právem uživatele na bydlení“.Nejvyšší soud především uvádí, že v daném případě nejde o střet práva vlastníka domu, němž se byt nachází, a „uživatele“ bytu, ale nájemce družstevního bytu se domáhá, aby další (třetí osoba) byt vyklidila.Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997 (dále např. v usnesení ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 1252 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17), dovodil, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Odvoláním souhlasu nájemce s bydlením další osoby její právní důvod bydlení odpadá a vzniká jí povinnost byt vyklidit. Legitimace nájemce domáhat se vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu se opírá o ustanovení obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13). Tato osoba je povinna po odvolání souhlasu byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení a obč. zák. tu ani analogicky ( obč. zák.) použít nelze (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. uveřejněné pod C 323 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 18.). Nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je. V projednávané věci se odvolací soud při aplikaci obč. zák. od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Jestliže žalovaná v dovolání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , je třeba dodat, že v tomto případě šlo na straně vyklizovaných o rodinu s nezletilými dětmi a celkovými příjmy nedosahujícími ani životního minima. Kromě toho vyklizované osoby původně užívaly byt z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nacházel, a toto právo zaniklo prodejem v dražbě. Naproti tomu žalovaná, jak už uvedeno, mohla odvozovat právo v bytě bydlet jen od souhlasu žalobkyně jako nájemkyně tohoto bytu, který lze odvolat. Odvolací soud také správně poukázal na to, že tímto způsobem řešila žalovaná a její manžel bydlení v předmětném bytě „z daňových důvodů“. Přehlednout nelze ani to, že žalovaná odmítla uzavření podnájemní smlouvy (která by vyžadovala souhlas družstva) a že žalované svědčí majetkové nároky z jejího nerozvedeného manželství. Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu a dovolání proti němu není podle přípustné. Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. , publikované pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle a odmítl.Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady ( , , a ). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle ve spojení s , ve spojení s a a čl. II vyhl. č. ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle vyhl. č. a čl. II vyhl. č. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% ( ) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 17. června 2010JUDr. Marie Rezkovápředsedkyně senátu